Historie úprav

zjentek

Odpověděl/a – 14.červenec 9:18

Žít za všech okolností tak, aby se člověk za svý skutky nemusel stydět, to není vždy tak jednoduché a když člověk stárne, přestává sám sobě lhát a tedy začíná věřit v sebou napáchaná zvěrstva. Ty mu ale nikdo neodpáře, i kdyby sám sobě odpustil. Něco jako když děvka chce zpět svý panenství ..no a proto tady celej život na „něco“ trénoval, žejo.
Takže nnnejvíce se teď bojím (mladšímu se mi to nestávalo), že ve svým soukromí nejsem sám (a nemyslím webkameru) a že až po smrti spatřím neskutečné množství kusů něčeho, co mě celou dobu života pozorovalo jako na plátně kina (něco krátce, něco déle) a úplně nečinně sledovalo všechny ty „vjeci“, který jsem v tomto těle napáchal. Něco jako když si na konci života všimneš, že jsi na jevišti a v hledišti je celý svět a ještě „něco“ navíc. A nebo jako když tě při kadění před sousedovic dveře chytne někdo za rameno a ukazuje prstem na skrytou kameru, ať se do ní usměješ.
Vlastně se bojím těch výrazů (možná xichtů, co já vím) toho něčeho, až to tam navštívím, pokud vůbec a podle toho, jak se znám ze svýho soukromí, tak ten „výraz“ bude hodně udivenej. Vůbec nejhorší bude, když tam „to něco“ bude mlčet! Případně kroutit hlavama nebo dělat další ksichty …;o
…a teď si představím (tedy v to věřím). že tam nemám třeba ani ruky, abych se tomu pomstil ..za ty ksichty!

zjentek

Odpověděl/a – 14.červenec 9:29

Žít za všech okolností tak, aby se člověk za svý skutky nemusel stydět, to není vždy tak jednoduché a když člověk stárne, přestává sám sobě lhát a tedy začíná věřit v sebou napáchaná zvěrstva. Ty mu ale nikdo neodpáře, i kdyby sám sobě odpustil. Něco jako když děvka chce zpět svý panenství ..no a proto tady celej život na „něco“ trénoval, žejo.
Takže nnnejvíce se teď bojím (mladšímu se mi to nestávalo), že ve svým soukromí nejsem sám (a nemyslím webkameru) a že až po smrti spatřím neskutečné množství kusů něčeho, co mě celou dobu života pozorovalo jako na plátně kina (něco krátce, něco déle) a úplně nečinně sledovalo všechny ty „vjeci“, který jsem v tomto těle napáchal. Něco jako když si na konci života všimneš, že jsi na jevišti a v hledišti je celý svět a ještě „něco“ navíc. A nebo jako když tě při kadění před sousedovic dveře chytne někdo za rameno a ukazuje prstem na skrytou kameru, ať se do ní usměješ.
Vlastně se bojím těch výrazů (možná xichtů, co já vím) toho něčeho, až to tam navštívím, pokud vůbec a podle toho, jak se znám ze svýho soukromí, tak ten „výraz“ bude hodně udivenej. Vůbec nejhorší bude, když tam „to něco“ bude mlčet! Případně kroutit hlavama nebo dělat další ksichty …;o
…a teď si představím (tedy v to věřím). že tam nemám třeba ani ruky, abych se tomu pomstil ..za ty ksichty!

Luha, na to zkracování času mám názor. Mám dojem, že čas zrychluje, pakliže my zpomalujeme. Že je to, jak říkáš, poměrná veličina. A naše zpomalovaní zase nějak souvisí s menší pohyblivostí. Takže, času se utýct dá, ale musíme i jako staříci kmitat! Pěkně jako na základce v tělocviko- nádech, výdech, zhyb, dřep, šplh, sprint 100m a v závěru pěkně 3km kolem hřiště, na výdrž ;)