Historie úprav

annas

Odpověděl/a – 27.červen 7:52

Více si můžete pročíst v odkazu
http://osud.biz/18-11-2012/1993/duc­hovno/predsmrtne-prozitky-slepcu

Miluše Soudková (Kapitola z knihy Miluše Součkové: Světlo a naděje)

"První nevidomá osoba, o které je známo, že v USA veřejně vystoupila, aby promluvila o svých dvou PBS s vizuálními elementy, je uváděna pod jménem Vicky U. Svoje zážitky sdělila již zmíněné Kimberley Clark Sharpové, koordinátorce největší a nejstarší odbočky a podpůrné skupiny Mezinárodní asociace pro studia blízkosti smrti v Seattlu a Gregovi Wilsonovi, asistujícímu koordinátorovi.

Ve svém autobiografickém vyprávění Vicky uvádí, že ztratila zrak bezprostředně po narození. Jako předčasně narozenou ji v porodnici dali do inkubátoru s nadměrně vysokým množstvím kyslíku, což natrvalo zničilo její zrakové vnímání (ona to označuje za „zničený optický nerv“). Vicky zdůrazňuje, že je úplně slepá, nevidí ani světlo, ani stíny, prostě nic. Proto ani nebyla schopna pochopit koncept světla a barev a vytvořit si k nim vztah.

Vicky popisuje, jak byla jako dvanáctiletá při prvním PBS ohromená, že najednou začala vidět, když vystoupila ze svého těla. Tehdy si s velkým údivem řekla: „Tak takové to tedy je!“ A dodává, že jí to nečekané vidění připadalo ještě lepší, než si vůbec kdy dovedla představit. Pod sebou viděla, jak personál na chirurgii připravuje její tělo na operaci. A zároveň měla těžkosti vyrovnat se s tím, že vidí, protože realita vidění jí byla neznámá. Věděla, že je to něco, co si velmi přeje a i když to nikdy předtím nezažila, najednou pochopila, že vidí.

Dále popisuje svou cestu tunelem, lidi okolo sebe, jejich tváře i pocity. V tunelu byla tma, ale potom se všechno rozzářilo. Vicky se ani nechtělo věřit, kde se octla. Měla pocit náležitosti, vnitřního tepla. Najednou byla na louce plné nádherných květin, které měly různé tvary i různé odstíny jasnosti.

Ve svých dvaadvaceti letech, po vážné autonehodě, měla Vicky druhý PBS. Opět viděla své tělo shora, jenže tentokrát leželo na silnici. Viděla pracovníky záchranné služby, jak ji kladou na nosítka a převážejí do nemocnice. Tam jakoby ze stropu opět viděla a slyšela ošetřující personál, potom proletěla tunelem, viděla a poznávala své zesnulé kamarádky a sousedku a měla neuvěřitelný pocit blaha. Z hlediska vizuálních vjemů je zajímavé, že tentokrát detailněji popisuje různé stupně jasnosti květin, ba dokonce i ptáků. Když mluví o různých odstínech jasnosti, dodává, že neví, zda to byly barvy, protože nezná pojetí barev.
atd.,
-
Dosavadní vědecké důkazy, že zrakové vnímání slepých v průběhu PBS a při mimotělních prožitcích koresponduje s externí realitou, poskytují snad nejvýznamnější podporu pro objektivní existenci PBS. Jdeme-li ještě o krok dále, lze hovořit o transpersonálním vědomí, tj. především o uvědomování si sebe samého v mimofyzikálních úrovních existencí."

annas

Odpověděl/a – 27.červen 7:54

Více si můžete pročíst v odkazu
http://osud.biz/18-11-2012/1993/duc­hovno/predsmrtne-prozitky-slepcu

Miluše Soudková (Kapitola z knihy Miluše Součkové: Světlo a naděje)

"První nevidomá osoba, o které je známo, že v USA veřejně vystoupila, aby promluvila o svých dvou PBS s vizuálními elementy, je uváděna pod jménem Vicky U.

Ve svém autobiografickém vyprávění Vicky uvádí, že ztratila zrak bezprostředně po narození. Jako předčasně narozenou ji v porodnici dali do inkubátoru s nadměrně vysokým množstvím kyslíku, což natrvalo zničilo její zrakové vnímání (ona to označuje za „zničený optický nerv“). Vicky zdůrazňuje, že je úplně slepá, nevidí ani světlo, ani stíny, prostě nic. Proto ani nebyla schopna pochopit koncept světla a barev a vytvořit si k nim vztah.

Vicky popisuje, jak byla jako dvanáctiletá při prvním PBS ohromená, že najednou začala vidět, když vystoupila ze svého těla. Tehdy si s velkým údivem řekla: „Tak takové to tedy je!“ A dodává, že jí to nečekané vidění připadalo ještě lepší, než si vůbec kdy dovedla představit. Pod sebou viděla, jak personál na chirurgii připravuje její tělo na operaci. A zároveň měla těžkosti vyrovnat se s tím, že vidí, protože realita vidění jí byla neznámá. Věděla, že je to něco, co si velmi přeje a i když to nikdy předtím nezažila, najednou pochopila, že vidí.

Dále popisuje svou cestu tunelem, lidi okolo sebe, jejich tváře i pocity. V tunelu byla tma, ale potom se všechno rozzářilo. Vicky se ani nechtělo věřit, kde se octla. Měla pocit náležitosti, vnitřního tepla. Najednou byla na louce plné nádherných květin, které měly různé tvary i různé odstíny jasnosti.

Ve svých dvaadvaceti letech, po vážné autonehodě, měla Vicky druhý PBS. Opět viděla své tělo shora, jenže tentokrát leželo na silnici. Viděla pracovníky záchranné služby, jak ji kladou na nosítka a převážejí do nemocnice. Tam jakoby ze stropu opět viděla a slyšela ošetřující personál, potom proletěla tunelem, viděla a poznávala své zesnulé kamarádky a sousedku a měla neuvěřitelný pocit blaha. Z hlediska vizuálních vjemů je zajímavé, že tentokrát detailněji popisuje různé stupně jasnosti květin, ba dokonce i ptáků. Když mluví o různých odstínech jasnosti, dodává, že neví, zda to byly barvy, protože nezná pojetí barev.
atd.,
-
Dosavadní vědecké důkazy, že zrakové vnímání slepých v průběhu PBS a při mimotělních prožitcích koresponduje s externí realitou, poskytují snad nejvýznamnější podporu pro objektivní existenci PBS. Jdeme-li ještě o krok dále, lze hovořit o transpersonálním vědomí, tj. především o uvědomování si sebe samého v mimofyzikálních úrovních existencí."