Historie úprav

Disraeli

Odpověděl/a – 29.únor 21:36

Nebudu rozebírat morální povinnosti obecně, ale spíše jen vzhledem k tomu předešlému tématu: bojovat za svou zemi může být povinnost, ale rozhodně nemusí být morální. Ani trochu.
Morální nemusí být ani celý ten stát, jeho politika ani válka. O to míň ještě za „tohle“ bojovat.
Naivní a hloupé je myslet, že něco takového je nějaká samozřejmá MORÁLNÍ povinnost. Nesmysl sám o sobě, zakládající na slepém nacionalismu a zkreslenostech.
Národ i domov je navíc silně relativní (národ o něco míň, ale i ten je měnitelný a není to nic jasného) a stát není nic homogenního, dlouhodobě stejného a ani trochu neměnitelného (bojovat kdy za co, za koho, za jakých okolností, z jakého důvodu…).
Když už jsem občanem toho státu, žiji zde, mám zde navíc lidi, na kterých záleží, atd., a je-li ten stát napaden, mělo by být takovým principem a povinností za něj bojovat a bránit jej (a nejen ten stát, ale vše co představuje, tedy hlavně i lidi). Ale stále to nemusí být morální (jako sama válka a různé okolnosti). A ani zde nemusí platit, že za každých okolností se za něj musí bojovat. Těch okolností může být řada, ale i když byl ten stát napaden, vůbec nemusí být v právu, mohl si za to sám, nepostupuje správně, má nekalé praktiky (v politice, válce a kdekoli)… Důvodů proč to není MORÁLNÍ povinnost může být celá řada.
Smysl pro povinnost a odpovědnost chránit svou zemi, by zde měl být! Ale to není totéž jako brát automaticky, že bojovat za svou vlast je morální povinnosti. Je to spíš předsudková a domnělá blbost.
Celé to vyplývá z konceptu bránění svého domova, rodiny (užší, širší). Což je dobrá myšlenka i správná věc (většinou), ale nemusí to vždy platit a nemusí se to vztahovat na celý stát (domov).

Bojovat za svou „vlast“ platí především v hrdinských eposech, románech a v historii. Především pak ve feudalismu ⇒ vzájemném vazalství, nevolnictví, v područí a vzájemných dohodách a slibech/závazcích, o složitější otázce loajality, život o jiných hodnotách (i mravech) a mentalitě, kdy válka nebyla až tak negativní a platily navíc i jiná pravidla. Zde to dávalo mnohem větší smysl. A I TAK to byly války ziskuchtivé, o území, časté, především naprosto zbytečné, zrádné, nespravelivé, často chaotické, měnící strany (když se páni nepohodli anebo se dohodli nějak jinak, změnili stranu, neuměli se dohodnout, roli hrálo jen nedorozumění apod). Tady stát, či poddanství dle regionů-zemí s jeho závazky navíc představoval skutečnou rodinu a soudržnost, více spřízněnou a spolupracující komunitu (v dávné i novější historii: kmenové a klanové společnosti… Ale i tak třeba často bojovali mezi sebou – jedna širší rodina – protože se nějak nepohodli).
Tohle je více spřízněné s kmenovou a podobnou společností, kde to má větší platnost a skutečně to snad může být i morální (kde však může být odlišná i celá morálka, morálnost/etiketa a hodnoty).

Důvod války, strana, spravedlivnost a oprávněnost války, průběh, příčina, šance, režim a můj vztah k tom státu, situace, relativnost (vlasti, státu, občanství,.. vůči mé situaci, postavení a statustu), správnost a opodstatněnost vedení i zřízení, jakož i celé legitimity… a bambilion dalších věcí hraje roli při tom, zda je správné bojovat za svou zemi. A pokud to správné není, nemůže to být ani morální,
Relativní může být i samotná vlast. Že ne? Za vlastenectví bych považoval třeba vojáky R-U bojující v první světové válce. Ovšem většina lidí by za vlastence dnes považovala legináře (že?), kteří proti tomu státu i svým vlastním bojoval, kuli pikle, spřádali se s nepřátelii po celém světě, verbovali často s odpadlíků – přeběhlíků, vyhnanců, migrantů, cizinců, ale i třeba zločinců. A takových případů může být spousta.
Ona hranice mezi vlastenectvím, hrdinstvím a vzpourou, separatismem a terorismem, taky může být tenká, subjketivní i měnitelná. Záležet na vnímání, opět na situaci, na výsledku (na vítězi).
V občanské válce taky může hrát roli vlastenectví, přesto třeba proti sobě můžou bojovat regiony, historické země, federativní státy apod.

Pokud člověk navíc té zemi nevěří, nesouhlasí s její politikou a režimem a příčí se mu co dělá, bylo by naopak nemorální se na tom podílet a jít proti vlastním zásadám a přesvědčením. Nemluvě o diktaturách a pochybném vedení/politice, genocidách, nespravedlivých válkách, porušování lidských práv, atd. (což ani náhodou nemusí být jediné případy a důvody, proč bojovat – za svou zemi – není správné a morální).
Záleží nejvíc ze všeho na situaci, okolnostech a různých faktorech. Zde by to mohlo být hodnoceno podle utilitarismu a podobných věcí (etické poměřování; jaké budou důsledky, kolik dobra to přinese, kolik zla odstraní, atd).

Člověk by měl myslet především za sebe, dělat, co je správné/spravedlné a jednat dle svého uvážení a svědomí. Jsou povinnosti i meze (zákony atd) dány společnosti. Něco může/musí být povinné (ne však morální), ale nikdo nemůže člověka přinutit dělat něco zlého ani když je mu to nařízeno nebo nějak od něj vyžadováno.
Morální poviností je nějaká ta povinnost / odpovědnost, jednat určitým způsobem podle morálních zásad, ctností, správnosti, etických norem. Dělat, co je spravedlivé a dobré, bez ohledu na osobní touhy nebo zájmy (které se mohou lišit). Ale to vůbec nemusí platit pro bojování za svou zemi (ani ve všech případech jejího bránění).
„Bojovat za svou zemi“, to je často bráno jako vznešené a vlastenecké. Jenže je to zjednodušující a vůbec to tak být nemusí.
Vlastenectví (domov) může platit (a v historii taky platilo) jen k obyčejným městům, národům a různým etnikům a kmenu z něj složených, k lennímu pánovi, feudálovi (přestože ten je třeba ve válce s někým druhým, ze stejného národa a státu), atd. Změnit se může domov/země, režim (převrat atd) i vedení a z ní třeba vyplývající loajálnost (opozice, frakce, odlišné ideologie).
Stát taky nemusí představovat národ (obzvlášť historicky) a domov i otázka věrnosti a vyplývajícíh povinností taky může být sporné. Jako plno jiných věcí. Takže velmi zjednodušeně, jsou stěžejní otázky (které pod sebou skrývají řadu možností): CO, KDY, PROČ z jakých důvodů/příčin, JAK a za jakých okolností, ZA KOHO nebo CO (taky pro koho), atd. A ty faktory mohou být velmi odlišné, jako i ta správnost, morálnost v těch situacích.

Disraeli

Odpověděl/a – 29.únor 21:42

Nebudu rozebírat morální povinnosti obecně, ale spíše jen vzhledem k tomu předešlému tématu: bojovat za svou zemi může být povinnost, ale rozhodně nemusí být morální. Ani trochu.
Morální nemusí být ani celý ten stát, jeho politika ani válka. O to míň ještě za „tohle“ bojovat.
Naivní a hloupé je myslet, že něco takového je nějaká samozřejmá MORÁLNÍ povinnost. Nesmysl sám o sobě, zakládající na slepém nacionalismu a zkreslenostech.
Národ i domov je navíc silně relativní (národ o něco míň, ale i ten je měnitelný a není to nic jasného) a stát není nic homogenního, dlouhodobě stejného a ani trochu neměnitelného (bojovat kdy za co, za koho, za jakých okolností, z jakého důvodu…).
Když už jsem občanem toho státu, žiji zde, mám zde navíc lidi, na kterých záleží, atd., a je-li ten stát napaden, mělo by být takovým principem a povinností za něj bojovat a bránit jej (a nejen ten stát, ale vše co představuje, tedy hlavně i lidi). Ale stále to nemusí být morální (jako sama válka a různé okolnosti). A ani zde nemusí platit, že za každých okolností se za něj musí bojovat. Těch okolností může být řada, ale i když byl ten stát napaden, vůbec nemusí být v právu, mohl si za to sám, nepostupuje správně, má nekalé praktiky (v politice, válce a kdekoli)… Důvodů proč to není MORÁLNÍ povinnost může být celá řada.
Smysl pro povinnost a odpovědnost chránit svou zemi, by zde měl být! Ale to není totéž jako brát automaticky, že bojovat za svou vlast je morální povinnosti. Je to spíš předsudková a domnělá blbost.
Celé to vyplývá z konceptu bránění svého domova, rodiny (užší, širší). Což je dobrá myšlenka i správná věc (většinou), ale nemusí to vždy platit a nemusí se to vztahovat na celý stát (domov).

Bojovat za svou „vlast“ platí především v hrdinských eposech, románech a v historii. Především pak ve feudalismu ⇒ vzájemném vazalství, nevolnictví, v područí a vzájemných dohodách a slibech/závazcích, o složitější otázce loajality, život o jiných hodnotách (i mravech) a mentalitě, kdy válka nebyla až tak negativní a platily navíc i jiná pravidla. Zde to dávalo mnohem větší smysl. A I TAK to byly války ziskuchtivé, o území, časté, především naprosto zbytečné, zrádné, nespravelivé, často chaotické, měnící strany (když se páni nepohodli anebo se dohodli nějak jinak, změnili stranu, neuměli se dohodnout, roli hrálo jen nedorozumění apod). Tady stát, či poddanství dle regionů-zemí s jeho závazky navíc představoval skutečnou rodinu a soudržnost, více spřízněnou a spolupracující komunitu (v dávné i novější historii: kmenové a klanové společnosti… Ale i tak třeba často bojovali mezi sebou – jedna širší rodina – protože se nějak nepohodli).
Tohle je více spřízněné s kmenovou a podobnou společností, kde to má větší platnost a skutečně to snad může být i morální (kde však může být odlišná i celá morálka, morálnost/etiketa a hodnoty).

Důvod války, strana, spravedlnost a oprávněnost války, průběh, příčina, šance, režim a můj vztah k tom státu, situace, relativnost (vlasti, státu, občanství,.. vůči mé situaci, postavení a statustu), správnost a opodstatněnost vedení i zřízení, jakož i celé legitimity… a bambilion dalších věcí hraje roli při tom, zda je správné bojovat za svou zemi. A pokud to správné není, nemůže to být ani morální,
Relativní může být i samotná vlast. Že ne? Za vlastenectví bych považoval třeba vojáky R-U bojující v první světové válce. Ovšem většina lidí by za vlastence dnes považovala legináře (že?), kteří proti tomu státu i svým vlastním bojoval, kuli pikle, spřádali se s nepřátelii po celém světě, verbovali často s odpadlíků – přeběhlíků, vyhnanců, migrantů, cizinců, ale i třeba zločinců. A takových případů může být spousta.
Ona hranice mezi vlastenectvím, hrdinstvím a vzpourou, separatismem a terorismem, taky může být tenká, subjketivní i měnitelná. Záležet na vnímání, opět na situaci, na výsledku (na vítězi).
V občanské válce taky může hrát roli vlastenectví, přesto třeba proti sobě můžou bojovat regiony, historické země, federativní státy apod.

Pokud člověk navíc té zemi nevěří, nesouhlasí s její politikou a režimem a příčí se mu co dělá, bylo by naopak nemorální se na tom podílet a jít proti vlastním zásadám a přesvědčením. Nemluvě o diktaturách a pochybném vedení/politice, genocidách, nespravedlivých válkách, porušování lidských práv, atd. (což ani náhodou nemusí být jediné případy a důvody, proč bojovat – za svou zemi – není správné a morální).
Záleží nejvíc ze všeho na situaci, okolnostech a různých faktorech. Zde by to mohlo být hodnoceno podle utilitarismu a podobných věcí (etické poměřování; jaké budou důsledky, kolik dobra to přinese, kolik zla odstraní nebo mu zabrání, jaký je v tom smysl a správnost, atd).

Člověk by měl myslet především za sebe, dělat, co je správné/spravedlné a jednat dle svého uvážení a svědomí. Jsou povinnosti i meze (zákony atd) dány společnosti. Něco může/musí být povinné (ne však automaticky morální), ale nikdo nemůže člověka přinutit dělat něco zlého ani když je mu to nařízeno nebo nějak od něj vyžadováno.
Morální poviností je nějaká ta povinnost / odpovědnost, jednat určitým způsobem- podle morálních zásad, ctností, správnosti, etických norem. Dělat, co je spravedlivé a dobré, i bez ohledu na osobní touhy nebo zájmy (které se mohou lišit). Ale to vůbec nemusí platit pro bojování za svou zemi (ani ve všech případech jejího bránění).
„Bojovat za svou zemi“, to je často bráno jako vznešené a vlastenecké. Jenže je to zjednodušující a vůbec to tak být nemusí.
Vlastenectví (domov) může platit (a v historii taky platilo) jen k obyčejným městům, národům a různým etnikům a kmenu z něj složených, k lennímu pánovi, feudálovi (přestože ten je třeba ve válce s někým druhým, ze stejného národa a státu), atd. Změnit se může domov/země, režim (převrat atd) i vedení a z ní třeba vyplývající loajálnost (opozice, frakce, odlišné ideologie).
Stát taky nemusí představovat národ (obzvlášť historicky) a domov i otázka věrnosti a vyplývajícíh povinností taky může být sporné. Jako plno jiných věcí. Takže velmi zjednodušeně, jsou stěžejní otázky (které pod sebou skrývají řadu možností): CO, KDY, PROČ z jakých důvodů/příčin, JAK a za jakých okolností, ZA KOHO nebo CO (taky pro koho), atd. A ty faktory mohou být velmi odlišné, jako i ta správnost, morálnost v těch situacích.

quentos

Odpověděl/a – 1.březen 18:13

Nebudu rozebírat morální povinnosti obecně, ale spíše jen vzhledem k tomu předešlému tématu: bojovat za svou zemi může být povinnost, ale rozhodně nemusí být morální. Ani trochu.
Morální nemusí být ani celý ten stát, jeho politika ani válka. O to míň ještě za „tohle“ bojovat.
Naivní a hloupé je myslet, že něco takového je nějaká samozřejmá MORÁLNÍ povinnost. Nesmysl sám o sobě, zakládající na slepém nacionalismu a zkreslenostech.
Národ i domov je navíc silně relativní (národ o něco míň, ale i ten je měnitelný a není to nic jasného) a stát není nic homogenního, dlouhodobě stejného a ani trochu neměnitelného (bojovat kdy za co, za koho, za jakých okolností, z jakého důvodu…).
Když už jsem občanem toho státu, žiji zde, mám zde navíc lidi, na kterých záleží, atd., a je-li ten stát napaden, mělo by být takovým principem a povinností za něj bojovat a bránit jej (a nejen ten stát, ale vše co představuje, tedy hlavně i lidi). Ale stále to nemusí být morální (jako sama válka a různé okolnosti). A ani zde nemusí platit, že za každých okolností se za něj musí bojovat. Těch okolností může být řada, ale i když byl ten stát napaden, vůbec nemusí být v právu, mohl si za to sám, nepostupuje správně, má nekalé praktiky (v politice, válce a kdekoli)… Důvodů, proč to není MORÁLNÍ povinnost, může být celá řada.
Smysl pro povinnost a odpovědnost chránit svou zemi by zde měl být! Ale to není totéž jako brát automaticky, že bojovat za svou vlast je morální povinnosti. Je to spíš předsudečná a domnělá blbost.
Celé to vyplývá z konceptu bránění svého domova, rodiny (užší, širší). Což je dobrá myšlenka i správná věc (většinou), ale nemusí to vždy platit a nemusí se to vztahovat na celý stát (domov).

Bojovat za svou „vlast“ platí především v hrdinských eposech, románech a v historii. Především pak ve feudalismu ⇒ vzájemném vazalství, nevolnictví, v područí a vzájemných dohodách a slibech/závazcích, o složitější otázce loajality, život o jiných hodnotách (i mravech) a mentalitě, kdy válka nebyla až tak negativní a platila navíc i jiná pravidla. Zde to dávalo mnohem větší smysl. A I TAK to byly války ziskuchtivé, o území, časté, především naprosto zbytečné, zrádné, nespravedlivé, často chaotické, měnící strany (když se páni nepohodli anebo se dohodli nějak jinak, změnili stranu, neuměli se dohodnout, roli hrálo jen nedorozumění apod). Tady stát či poddanství dle regionů-zemí s jeho závazky navíc představoval skutečnou rodinu a soudržnost, více spřízněnou a spolupracující komunitu (v dávné i novější historii: kmenové a klanové společnosti… Ale i tak třeba často bojovali mezi sebou – jedna širší rodina – protože se nějak nepohodli).
Tohle je více spřízněné s kmenovou a podobnou společností, kde to má větší platnost a skutečně to snad může být i morální (kde však může být odlišná i celá morálka, morálnost/etiketa a hodnoty).

Důvod války, strana, spravedlnost a oprávněnost války, průběh, příčina, šance, režim a můj vztah k tomu státu, situace, relativnost (vlasti, státu, občanství,.. vůči mé situaci, postavení a statutu), správnost a opodstatněnost vedení i zřízení, jakož i celé legitimity… a bambilion dalších věcí hraje roli při tom, zda je správné bojovat za svou zemi. A pokud to správné není, nemůže to být ani morální.
Relativní může být i samotná vlast. Že ne? Za vlastenectví bych považoval třeba vojáky R-U bojující v první světové válce. Ovšem většina lidí by za vlastence dnes považovala legináře (že?), kteří proti tomu státu i svým vlastním bojoval, kuli pikle, spřádali se s nepřátelii po celém světě, verbovali často z odpadlíků – přeběhlíků, vyhnanců, migrantů, cizinců, ale i třeba zločinců. A takových případů může být spousta.
Ona hranice mezi vlastenectvím, hrdinstvím a vzpourou, separatismem a terorismem taky může být tenká, subjektivní i měnitelná. Záležet na vnímání, opět na situaci, na výsledku (na vítězi).
V občanské válce taky může hrát roli vlastenectví, přesto třeba proti sobě můžou bojovat regiony, historické země, federativní státy apod.

Pokud člověk navíc té zemi nevěří, nesouhlasí s její politikou a režimem a příčí se mu, co dělá, bylo by naopak nemorální se na tom podílet a jít proti vlastním zásadám a přesvědčením. Nemluvě o diktaturách a pochybném vedení/politice, genocidách, nespravedlivých válkách, porušování lidských práv, atd. (což ani náhodou nemusí být jediné případy a důvody, proč bojovat – za svou zemi – není správné a morální).
Záleží nejvíc ze všeho na situaci, okolnostech a různých faktorech. Zde by to mohlo být hodnoceno podle utilitarismu a podobných věcí (etické poměřování; jaké budou důsledky, kolik dobra to přinese, kolik zla odstraní nebo mu zabrání, jaký je v tom smysl a správnost, atd).

Člověk by měl myslet především za sebe, dělat, co je správné/spravedlné a jednat dle svého uvážení a svědomí. Jsou povinnosti i meze (zákony atd) dány společností. Něco může/musí být povinné (ne však automaticky morální), ale nikdo nemůže člověka přinutit dělat něco zlého, ani když je mu to nařízeno nebo nějak od něj vyžadováno.
Morální povinností je nějaká ta povinnost / odpovědnost, jednat určitým způsobem – podle morálních zásad, ctností, správnosti, etických norem. Dělat, co je spravedlivé a dobré, i bez ohledu na osobní touhy nebo zájmy (které se mohou lišit). Ale to vůbec nemusí platit pro bojování za svou zemi (ani ve všech případech jejího bránění).
„Bojovat za svou zemi“, to je často bráno jako vznešené a vlastenecké. Jenže je to zjednodušující a vůbec to tak být nemusí.
Vlastenectví (domov) může platit (a v historii taky platilo) jen k obyčejným městům, národům a různým etnikům a kmenu z něj složených, k lennímu pánovi, feudálovi (přestože ten je třeba ve válce s někým druhým, ze stejného národa a státu), atd. Změnit se může domov/země, režim (převrat atd) i vedení a z ní třeba vyplývající loajálnost (opozice, frakce, odlišné ideologie).
Stát taky nemusí představovat národ (obzvlášť historicky) a domov i otázka věrnosti a vyplývajícíh povinností taky může být sporné. Jako plno jiných věcí. Takže velmi zjednodušeně, jsou stěžejní otázky (které pod sebou skrývají řadu možností): CO, KDY, PROČ z jakých důvodů/příčin, JAK a za jakých okolností, ZA KOHO nebo CO (taky pro koho), atd. A ty faktory mohou být velmi odlišné, jako i ta správnost, morálnost v těch situacích.