Historie úprav
Odpověděl/a – 12.prosinec 22:10
Otázka nemá immanentní sensus.
Bůh, bohové, démoni, anjelé, raraši, všecko jsou to domněnky. Tedy, je stejně tak možné, že bůh, bohové, démoni, anjelé či třeba duše zemřelých jsou, jako je možné, že nejsou. Vědět nikdo neví, každý se pouze domnívá.
Jestliže se někdo domnívá, že bohové jsou, tak stěží může pochopit to, že někdo tuto domněnku k životu nepotřebuje.
Jestliže se někdo domnívá, že bohové nejsou, opět, stěží může pochopit to, že někdo se potřebuje k životu domnívat, že bohové jsou.
A jestliže někdo nežije v domněnkách či illusích, tak nemůže někomu, kdo ke svému životu domněnky či illuse potřebuje, vysvětlit, jak je možné žít bez domněnek.
Celý klíč je v životě tady a teď. Soustředit se na 100% na to, co dělám, i když, třeba, myju záchod. A protože se soustředím na 100% na to, co dělám, tak prakticky neexistuje práce, která by mne nebavila. Mne baví mýt záchod. Kdybych měl mýt záchod jako závislou činnost, nebo na to mít živnost / megafirmu „Mytí záchodů a mís, a.s.“, a pak mýt záchod 8, 10 hodin denně, tak by mne to nebavilo. Ale takto mne to baví. Třeba.
Minulost mne zajímá leda v tom, že se z ní mohu poučit. Jinak neřeším, co jsem dělal včera. Žiju tak, jak nejlépe umím, abych byl svému okolí co nejméně na obtíž, abych lidem, kteří patří do mého okruhu byl prospěšný, a abych zítra nemusel být nedobrovolně ubytován v nestandardním ubytovacím zařízení PČR, nebo VSČR, například. A to mně ke spokojenosti stačí.
Budoucnost řeším tím, co dělám tady a teď. Co mohu ovlivnit, a vnímám, že bych ovlivňovat měl, ovlivňuju. Co ovlivnit nemohu, neřeším, protože problém buďto má řešení, a pak je potřeba aplikovat řešení, starosti nepomohou. Nebo řešení nemá, a pak starosti rozhodně nepomohou. V každém případě, starosti nepomohou.
Nepotřebuju aby mne milovala domněnka, z toho jsem, opravdu, vyrostl.
Odpověděl/a – 12.prosinec 22:18
Otázka nemá immanentní sensus.
Bůh, bohové, démoni, anjelé, raraši, všecko jsou to domněnky. Tedy, je stejně tak možné, že bůh, bohové, démoni, anjelé či třeba duše zemřelých jsou, jako je možné, že nejsou. Vědět nikdo neví, každý se pouze domnívá.
Jestliže se někdo domnívá, že bohové jsou, tak stěží může pochopit to, že někdo tuto domněnku k životu nepotřebuje.
Jestliže se někdo domnívá, že bohové nejsou, opět, stěží může pochopit to, že někdo se potřebuje k životu domnívat, že bohové jsou.
A jestliže někdo nežije v domněnkách či illusích, tak nemůže někomu, kdo ke svému životu domněnky či illuse potřebuje, vysvětlit, jak je možné žít bez domněnek.
Celý klíč je v životě tady a teď. Soustředit se na 100% na to, co dělám, i když, třeba, myju záchod. A protože se soustředím na 100% na to, co dělám, tak prakticky neexistuje práce, která by mne nebavila. Mne baví mýt záchod. Kdybych měl mýt záchod jako závislou činnost, nebo na to mít živnost / megafirmu „Mytí záchodů a mís, a.s.“, a pak mýt záchod 8, 10 hodin denně, tak by mne to nebavilo. Ale takto mne to baví. Třeba.
Minulost mne zajímá leda v tom, že se z ní mohu poučit. Jinak neřeším, co jsem dělal včera. Žiju tak, jak nejlépe umím, abych byl svému okolí co nejméně na obtíž, abych lidem, kteří patří do mého okruhu byl prospěšný, a abych zítra nemusel být nedobrovolně ubytován v nestandardním ubytovacím zařízení PČR, nebo VSČR, například. A to mně ke spokojenosti stačí.
Budoucnost řeším tím, co dělám tady a teď. Co mohu ovlivnit, a vnímám, že bych ovlivňovat měl, ovlivňuju. Co ovlivnit nemohu, neřeším, protože problém buďto má řešení, a pak je potřeba aplikovat řešení, starosti nepomohou. Nebo řešení nemá, a pak starosti rozhodně nepomohou. V každém případě, starosti nepomohou.
Nepotřebuju aby mne milovala domněnka, z toho jsem, opravdu, vyrostl.
Stejně tak nepotřebuju ke svému životu vědět všecko. Nepotřebuju vědět, jestli byl velký třesk, jak vznikla tato planeta, vesmír, a ani to, co bylo před člověkem. Nepotřebuju, k ničemu mi to vědět v životě nepomůže.
Já také nechápu, proč lidé, a obzvláště ti, jejich intellekt má margo o velikosti intellektu medvídka Pú, potřebují vědět, co bylo před člověkem. A neberu jim to, neobtěžuji je tím, že to nechápu, neptám se jich, jako pětileté děcko, pořád dokolečka dokola „proč?“.
Já mám, bohužel, jednu takovou, velmi nemilou, známou: to je samé „ne, ne, ne, ne“, „já nevím, odkud bych to věděla?“ a „proč?“ Já její přítomnost rozhodně nevyhledávám, ovšem čas od času se její přítomnosti nevyhnu, bohužel, život není krásný.
Já, přirozeně, chápu, že to, že je někdo idiot vidí každý, krom toho, koho se to exaktně týká, proto to zmiňuji, celé, jen obiter dictum. Neočekávám, že to bude mít nějaký efekt.