Historie úprav
Odpověděl/a – 30.červenec 20:51
„Válka … je zločin, tudíž všichni, kdo v ní figurují, by měli být označeni jako zločinci.“
Aha: Takže, já se rozhodnu, že Tě oloupím, znásilním, a potom zohyzdím (proč: proto, není to podstatné). Takže, dejme tomu, já jsem se, nyní, rozhodl. Nachystám se na to, připravím si plán a začnu jej realisovat.
Ať je to argumentum a similli co nejpřiléhavější, tak Ty budeš něco tušit, ale samozřejmě vědět nebudeš, jak bys mohl: do hlavy nikomu nevidíš. Ale budeš tušit, tak, řekněme, se taky budeš nějak připravovat.
Přijde „D-Day“, a já Tě napadnu, za oučelem realisace mého plánu, který jsem výše objektivisoval. Ty se, budeš, nějak bránit (jak, jestli se ubráníš, neubráníš, prozatím to nechejme stranou).
Podle Tvého postulátu se dopouštíš zločinu tím, že se bráníš, protože se kladením aktivního odporu proti aktivní síle účastníš ozbrojeného konfliktu.
Takže: podle Tvého postulátu by měl být trestně stíhán a odsouzen každý, kdo se jakkoli brání činci na něm zloskutek páchajícímu, anžto tím je stranou boje, a každý boj „(sám) o sobě je zločin“.
„Toto slovní spojení … říká, že existuje … válečná etiketa, což už … zní směšně“.
To máš rozhodně pravdu. Válečná etiketa neexistuje, Ono jako je rozdíl mezi bitím a bytím, nebo materií pojmu mýt a mít, tak je poněkud značná diarchie mezi materií pojmu ethika a etiketa.
Abych mohl vůbec podrobit Tvé postuláty argumentačnímu přetřesu, musím, proto, nahradit pojem etiketa pojmem ethika, tedy:
„Toto slovní spojení … říká, že existuje … válečná (ethika), což … zní směšně.“
Takže ano. Já jsem se připravoval, napadl jsem Tě a jsi napaden. Nyní jsme vypořádali, že je lapsus mentis (inter alia) tvrzení, že jakákoli účast na válce je zločinem per se.
Dobře, to máme, proto se vrátíme k dříve nastíněnému skutkovému ději a similli.
Tedy, jsi napaden a bráníš se (musel bys být duševně chorý, nebo orthodoxní svědek jehovův /což je prakticky to samé/, abys se nebránil), a, dejme tomu, že já Tě napadnu blbě připraven, a Ty budeš velmi dobře připraven, takže já Tě napadnu plastikovým nožíkem dlouhým 2", a Ty do mně nastřílíš čtyři zásobníky útočné pušky 58.
Ale ano, dejme tomu, arciť plastovým nožíkem, napadl jsem Tě se zbraní v oumyslu Tě oloupit, znásilnit a zohyzdit, pro toto připusťme, žes si třeba nevšiml, že ten nožík je plastový (nebo všiml, ale nebyl Ti prokázán opak, z pohledu positivního práva je to to samé), já jsem na Tebe, z Tvého subjektivního úhlu působil obzvlášť odhodlaně a zuřivě (nebo to tvrdíš a nebyl Ti prokázán opak, opět, z pohledu positivního práva je to to samé). Dejme tomu.
Ale způsob obrany musí mít margo, protože by to mohlo taky vést k tomu, že Ty pojedeš na koloběžce jednosměrkou v protisměru, já zastavím autem u kraje, vytáhnu útočnou pušku 58 a nastřílím do Tebe čtyři zásobníky, protože jsem to bral tak, že mne tím donucuješ zastavit, a pak mne dále napadneš, v každém případě, porušil si zájem chráněný dikcí trestního ustanovení, obrana byla na místě, a protože obrana nemá margo (pro toto, argumentum reductione ad absurdum), použil jsem obranu takovou, aby bylo opravdu postaveno na jisto nad všecky rozumné pochybnosti, že ve svém útoku nebudeš pokračovat.
Argumentum reductione a absurdum můžeme rozvíjet: půjdeš proti mně na chodníku, zavadíš o mou kabelu, já to pojmu jako útok a useknu Ti hlavu katanou.
Nejprve si nastuduj římské právo, pak základy humanitárního práva, chtělo by to se oblomit ve filosofii, karteziánské a existencialistické, pročíst Platóna, Nietzscheho a Patočku, alespoň, a pak můžeme v diskursu pokračovat.
Protože té poslední větě („Chápu třeba válečný zločin …“) příliš nerozumím, nebo nerozumím: řešíš něco, co neexistuje, takto mezinárodní humanitární právo postaveno není.
Zdroj: https://www.cervenykriz.eu/humanitarni-pravo
Odpověděl/a – 30.červenec 20:52
„Válka … je zločin, tudíž všichni, kdo v ní figurují, by měli být označeni jako zločinci.“
Aha: Takže, já se rozhodnu, že Tě oloupím, znásilním, a potom zohyzdím (proč: proto, není to podstatné). Takže, dejme tomu, já jsem se, nyní, rozhodl. Nachystám se na to, připravím si plán a začnu jej realisovat.
Ať je to argumentum a similli co nejpřiléhavější, tak Ty budeš něco tušit, ale samozřejmě vědět nebudeš, jak bys mohl: do hlavy nikomu nevidíš. Ale budeš tušit, tak, řekněme, se taky budeš nějak připravovat.
Přijde „D-Day“, a já Tě napadnu, za oučelem realisace mého plánu, který jsem výše objektivisoval. Ty se, budeš, nějak bránit (jak, jestli se ubráníš, neubráníš, prozatím to nechejme stranou).
Podle Tvého postulátu se dopouštíš zločinu tím, že se bráníš, protože se kladením aktivního odporu proti aktivní síle účastníš ozbrojeného konfliktu.
Takže: podle Tvého postulátu by měl být trestně stíhán a odsouzen každý, kdo se jakkoli brání činci na něm zloskutek páchajícímu, anžto tím je stranou boje, a každý boj „(sám) o sobě je zločin“.
„Toto slovní spojení … říká, že existuje … válečná etiketa, což už … zní směšně“.
To máš rozhodně pravdu. Válečná etiketa neexistuje, Ono jako je rozdíl mezi bitím a bytím, nebo materií pojmu mýt a mít, tak je poněkud značná diarchie mezi materií pojmu ethika a etiketa.
Abych mohl vůbec podrobit Tvé postuláty argumentačnímu přetřesu, musím, proto, nahradit pojem etiketa pojmem ethika, tedy:
„Toto slovní spojení … říká, že existuje … válečná (ethika), což … zní směšně.“
Takže ano. Já jsem se připravoval, napadl jsem Tě a jsi napaden. Nyní jsme vypořádali, že je lapsus mentis (inter alia) tvrzení, že jakákoli účast na válce je zločinem per se.
Dobře, to máme, proto se vrátíme k dříve nastíněnému skutkovému ději a similli.
Tedy, jsi napaden a bráníš se (musel bys být duševně chorý, nebo orthodoxní svědek jehovův /což je prakticky to samé/, abys se nebránil), a, dejme tomu, že já Tě napadnu blbě připraven, a Ty budeš velmi dobře připraven, takže já Tě napadnu plastikovým nožíkem dlouhým 2", a Ty do mně nastřílíš čtyři zásobníky útočné pušky 58.
Ale ano, dejme tomu, arciť plastovým nožíkem, napadl jsem Tě se zbraní v oumyslu Tě oloupit, znásilnit a zohyzdit, pro toto připusťme, žes si třeba nevšiml, že ten nožík je plastový (nebo všiml, ale nebyl Ti prokázán opak, z pohledu positivního práva je to to samé), já jsem na Tebe, z Tvého subjektivního úhlu působil obzvlášť odhodlaně a zuřivě (nebo to tvrdíš a nebyl Ti prokázán opak, opět, z pohledu positivního práva je to to samé). Dejme tomu.
Ale způsob obrany musí mít margo, protože by to mohlo taky vést k tomu, že Ty pojedeš na koloběžce jednosměrkou v protisměru, já zastavím autem u kraje, vytáhnu útočnou pušku 58 a nastřílím do Tebe čtyři zásobníky, protože jsem to bral tak, že mne tím donucuješ zastavit, a pak mne dále napadneš, v každém případě, porušil si zájem chráněný dikcí trestního ustanovení, obrana byla na místě, a protože obrana nemá margo (pro toto, argumentum reductione ad absurdum), použil jsem obranu takovou, aby bylo opravdu postaveno na jisto nad všecky rozumné pochybnosti, že ve svém útoku nebudeš pokračovat.
Argumentum reductione ad absurdum můžeme rozvíjet: půjdeš proti mně na chodníku, zavadíš o mou kabelu, já to pojmu jako útok a useknu Ti hlavu katanou.
Nejprve si nastuduj římské právo, pak základy humanitárního práva, chtělo by to se oblomit ve filosofii, karteziánské a existencialistické, pročíst Platóna, Nietzscheho a Patočku, alespoň, a pak můžeme v diskursu pokračovat.
Protože té poslední větě („Chápu třeba válečný zločin …“) příliš nerozumím, nebo nerozumím: řešíš něco, co neexistuje, takto mezinárodní humanitární právo postaveno není.
Zdroj: https://www.cervenykriz.eu/humanitarni-pravo
Odpověděl/a – 30.červenec 22:19
„Válka … je zločin, tudíž všichni, kdo v ní figurují, by měli být označeni jako zločinci.“
Aha: Takže, já se rozhodnu, že Tě oloupím, znásilním a potom zohyzdím (proč: proto, není to podstatné). Takže, dejme tomu, já jsem se nyní rozhodl. Nachystám se na to, připravím si plán a začnu jej realisovat.
Ať je to argumentum a similli co nejpřiléhavější, tak Ty budeš něco tušit, ale samozřejmě vědět nebudeš, jak bys mohl: do hlavy nikomu nevidíš. Ale budeš tušit, tak, řekněme, se taky budeš nějak připravovat.
Přijde „D-Day“ a já Tě napadnu za oučelem realisace mého plánu, který jsem výše objektivisoval. Ty se budeš nějak bránit (jak, jestli se ubráníš, neubráníš, prozatím to nechejme stranou).
Podle Tvého postulátu se dopouštíš zločinu tím, že se bráníš, protože se kladením aktivního odporu proti aktivní síle účastníš ozbrojeného konfliktu.
Takže: podle Tvého postulátu by měl být trestně stíhán a odsouzen každý, kdo se jakkoli brání činci na něm zloskutek páchajícímu, anžto tím je stranou boje, a každý boj „(sám) o sobě je zločin“.
„Toto slovní spojení … říká, že existuje … válečná etiketa, což už … zní směšně“.
To máš rozhodně pravdu. Válečná etiketa neexistuje, Ono jako je rozdíl mezi bitím a bytím nebo materií pojmu mýt a mít, tak je poněkud značná diarchie mezi materií pojmu ethika a etiketa.
Abych mohl vůbec podrobit Tvé postuláty argumentačnímu přetřesu, musím proto nahradit pojem etiketa pojmem ethika, tedy:
„Toto slovní spojení … říká, že existuje … válečná (ethika), což … zní směšně.“
Takže ano. Já jsem se připravoval, napadl jsem Tě a jsi napaden. Nyní jsme vypořádali, že je lapsus mentis (inter alia) tvrzení, že jakákoli účast na válce je zločinem per se.
Dobře, to máme, proto se vrátíme k dříve nastíněnému skutkovému ději a similli.
Tedy, jsi napaden a bráníš se (musel bys být duševně chorý nebo orthodoxní svědek Jehovův /což je prakticky to samé/, aby ses nebránil), a dejme tomu, že já Tě napadnu blbě připraven a Ty budeš velmi dobře připraven, takže já Tě napadnu plastikovým nožíkem dlouhým 2" a Ty do mně nastřílíš čtyři zásobníky útočné pušky 58.
Ale ano, dejme tomu, arciť plastovým nožíkem, napadl jsem Tě se zbraní v oumyslu Tě oloupit, znásilnit a zohyzdit, pro toto připusťme, žes si třeba nevšiml, že ten nožík je plastový (nebo všiml, ale nebyl Ti prokázán opak, z pohledu positivního práva je to to samé), já jsem na Tebe z Tvého subjektivního úhlu působil obzvlášť odhodlaně a zuřivě (nebo to tvrdíš a nebyl Ti prokázán opak, opět, z pohledu positivního práva je to to samé). Dejme tomu.
Ale způsob obrany musí mít margo, protože by to mohlo taky vést k tomu, že Ty pojedeš na koloběžce jednosměrkou v protisměru, já zastavím autem u kraje, vytáhnu útočnou pušku 58 a nastřílím do Tebe čtyři zásobníky, protože jsem to bral tak, že mne tím donucuješ zastavit, a pak mne dále napadneš, v každém případě, porušil jsi zájem chráněný dikcí trestního ustanovení, obrana byla namístě, a protože obrana nemá margo (pro toto, argumentum reductione ad absurdum), použil jsem obranu takovou, aby bylo opravdu postaveno na jisto nad všecky rozumné pochybnosti, že ve svém útoku nebudeš pokračovat.
Argumentum reductione ad absurdum můžeme rozvíjet: půjdeš proti mně na chodníku, zavadíš o mou kabelu, já to pojmu jako útok a useknu Ti hlavu katanou.
Nejprve si nastuduj římské právo, pak základy humanitárního práva, chtělo by to se oblomit ve filosofii, karteziánské a existencialistické, pročíst Platóna, Nietzscheho a Patočku, alespoň, a pak můžeme v diskursu pokračovat.
Protože té poslední větě („Chápu třeba válečný zločin …“) příliš nerozumím, nebo nerozumím: řešíš něco, co neexistuje, takto mezinárodní humanitární právo postaveno není.
Zdroj: https://www.cervenykriz.eu/humanitarni-pravo