Historie úprav
Odpověděl/a – 31.květen 1:09
Pracovněprávní vztah podle zákoníku práce je, až na určitá specifika, která vyplývají z přesahu veřejného práva do práva pracovního, protože u nás je právo na práci konstitučně subsumovaným právem, normální smluvní vztah, jako třeba pronájem auta, nebo smlouva o dílo,
Platí v něm, tedy, zásada legální licence a zásada pacta sunt servanda. Co přímo nezakazuje jedné nebo druhé smluvní straně, či oběma, platné právo, může být smluvně dojednáno (téměř) jakkoli, pokud to neodporuje právu e ratione materiae. A takové ujednání je pak závazné pro obě smluvní strany, podle zásady pacta sunt servanda.
Obecně platí, že zaměstnanec má konat práci, která je sjednána v pracovní smlouvě, podle popisu práce, v zaměstnavatelem určené pracovní době, osobně a nejlépe, jak je toho schopen podle svých schopností, zkušeností, osobních vlastností atp. Zaměstnanec nesmí konat práci, v některých případech ani být na pracovišti, pokud tak stanoví platné právo (např. má-li nakažlivou chorobu, nebo je pod vlivem pervitinu, je-li uznán dočasně práce neschopným). Zaměstnanec nemusí konat práci, pokud tak stanoví platné právo (např. mu zemřel fotr), a v některých případech má pak ze zákona nárok na náhradu mzdy, v některých nemá.
Stejně, jako může např. smluvně ujednáno, že zaměstnanci náleží – taková a taková – náhrada mzdy i v případech, ve kterých mu nenáleží podle zákoníku práce, nebo mu náleží sice v případech, ve kterých mu náleží podle zákoníku práce, ale ve větší výměře, než jaká je minimální zákonem subsumovaná, může být smluvně ujednáno, že může zaměstnanec nebýt na pracovišti i v jiném případě, než ve kterém mu to umožňuje platné právo. Příkladem je třeba home office, nebo zaměstnanecký bonus ve formě volna na 1. září, pokud zaměstnanec je rodič a jeho fakan jde poprvé do školy.
Jestli se Ti, tedy, podaří se zaměstnavatelem ujednat, že můžeš opustit pracoviště 1/2 hodiny před koncem pracovní doby, protože si jdeš nechat opravit hlavu, tak takovému ujednání nic nebrání, jinými slovy, není nikde v zákoně zakázáno, aby zaměstnavatel umožnil zaměstnanci opustit pracoviště 1/2 hodiny před koncem pracovní doby za příčinou opravy hlavy, nebo opravy nehtů, nebo něčeho podobného, ani tomu nebrání, stare decisis et non quieta movere závazná, judikatura, ani právní usance, mrav, obyčej, prostě nic.
Ale protož jde o smluvní vztah, musí s tím souhlasit obě strany, projev jejich vůle musí být výslovný, v tomto případě i písemný, musí být vykonán zcela svobodně, zejména nikoli pod nátlakem, v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek etc.
Pak ano, pak můžeš dostat „propustku“ a jít si, třeba, s kozlem na masáži vemene. V opačném případě – logicky – nikoli.
Odpověděl/a – 31.květen 1:10
Pracovněprávní vztah podle zákoníku práce je, až na určitá specifika, která vyplývají z přesahu veřejného práva do práva pracovního, protože u nás je právo na práci konstitučně subsumovaným právem, normální smluvní vztah, jako třeba pronájem auta, nebo smlouva o dílo.
Platí v něm, tedy, zásada legální licence a zásada pacta sunt servanda. Co přímo nezakazuje jedné nebo druhé smluvní straně, či oběma, platné právo, může být smluvně dojednáno (téměř) jakkoli, pokud to neodporuje právu e ratione materiae. A takové ujednání je pak závazné pro obě smluvní strany, podle zásady pacta sunt servanda.
Obecně platí, že zaměstnanec má konat práci, která je sjednána v pracovní smlouvě, podle popisu práce, v zaměstnavatelem určené pracovní době, osobně a nejlépe, jak je toho schopen podle svých schopností, zkušeností, osobních vlastností atp. Zaměstnanec nesmí konat práci, v některých případech ani být na pracovišti, pokud tak stanoví platné právo (např. má-li nakažlivou chorobu, nebo je pod vlivem pervitinu, je-li uznán dočasně práce neschopným). Zaměstnanec nemusí konat práci, pokud tak stanoví platné právo (např. mu zemřel fotr), a v některých případech má pak ze zákona nárok na náhradu mzdy, v některých nemá.
Stejně, jako může být např. smluvně ujednáno, že zaměstnanci náleží – taková a taková – náhrada mzdy i v případech, ve kterých mu nenáleží podle zákoníku práce, nebo mu náleží sice v případech, ve kterých mu náleží podle zákoníku práce, ale ve větší výměře, než jaká je minimální zákonem subsumovaná, může být smluvně ujednáno, že může zaměstnanec nebýt na pracovišti i v jiném případě, než ve kterém mu to umožňuje platné právo. Příkladem je třeba home office, nebo zaměstnanecký bonus ve formě volna na 1. září, pokud zaměstnanec je rodič a jeho fakan jde poprvé do školy.
Jestli se Ti, tedy, podaří se zaměstnavatelem ujednat, že můžeš opustit pracoviště 1/2 hodiny před koncem pracovní doby, protože si jdeš nechat opravit hlavu, tak takovému ujednání nic nebrání, jinými slovy, není nikde v zákoně zakázáno, aby zaměstnavatel umožnil zaměstnanci opustit pracoviště 1/2 hodiny před koncem pracovní doby za příčinou opravy hlavy, nebo opravy nehtů, nebo něčeho podobného, ani tomu nebrání, stare decisis et non quieta movere závazná, judikatura, ani právní usance, mrav, obyčej, prostě nic.
Ale protož jde o smluvní vztah, musí s tím souhlasit obě strany, projev jejich vůle musí být výslovný, v tomto případě i písemný, musí být vykonán zcela svobodně, zejména nikoli pod nátlakem, v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek etc.
Pak ano, pak můžeš dostat „propustku“ a jít si, třeba, s kozlem na masáži vemene. V opačném případě – logicky – nikoli.