Jaky je vas vztah k televizni kulture a mediim?

V podstatě žádný. Když mně něco zajímá, tak se podívám. Nelíbí se mi, když média lžou a zkreslují skutečnost a to je téměř každý den. Dále nemám rád tendenční pořady a ty které si nšěkdo předplatí. S tebou uvedených titulů nesleduji nic.

Já sleduji dokumenty o druhé světové na internetu.

Můj vztah k televisi je takový, že jsem jí v roce 2005 odnesl do elektroodpadu, a od té doby jí nemám, a už nikdy jí nechci mít. Důvodů je vícero:

• to, co chci z televisního vysílání vidět, mohu vidět online (je to tak 3× za 10 let, narovinu),
• nechci pořád řešit, že si mám koupit vložky Allways, mixér s ultimativním výkonem 250W, postřik przeczi agetu kożuchowemu, poněvadž když se nebudu pravidelně postřikovat tady tímto postřikem, nebudu páchnout, jako správný chlap, nechci reklamu na Dežo Doranta toho a onoho. Nezajímá mě to: nemám krámy, nemixuju – pasíruju, nemám potřebu k sobě přitahovat takové baby, které letí na „správné chlapy“, a už vůbec nemám potřebu si omezovat fysiologické potřeby těla, mezi které pocení patří. Nemám, obtěžuje mne to, je to ubohé, dětinské, teatrální,
• když si chci pustit film v 8.00.00 p.m., chci se v 8.00.00 p.m. dívat na film, ne na konsumní propagandu podle předchozího odstavce mezi 7.52 p.m. – 8.14 p.m.,
• nechci se dívat na hysterické manekýny a rozhoďnožky – moderátory. Nechci, jsou to jiní lidé, než já. Nic proti nim nemám, jen s nimi nechci trávit svůj čas. Nechci.
• našly by se jistě i další, ale tyto jsou stěžejní.

Velice podobný vztah mám (téměř) ke všem novinářům a (téměř) ke všem médiím: vím to dávno, hystrionská reakce kolem té choroby, nebo stavu na Ukrajině, mne v tom jenom utvrdily. V tom je pravdy, jak rychlosti v cikánském kolotoči.

Televizi nemáme. To, co by mě zajímalo, mi pisálkové stejně neřeknou, tak si hledám sama důvěryhodné zdroje na internetu. Takové, které aktualizují své zprávy, nepřinášejí jen polovičaté zprávy typu “krok B” a zatají krok A. Jsou schopny se omluvit, pokud udělaly ve zpravodajství chybu. Nesoustředí se jenom na menšinové a okrajové názory. Dávám přednost rozhovorům a přímé řeči před komentáři, co kdo řekl a co tím myslel.
Na filmy mám Netflix, a včera jsem konečně viděla film “Sully”, o přistání dopravního letadla na řece Hudson.

Tak přirozeně, že mohu popsat vývoj svého vztahu k prolhané bedýnce.

Vztah se začal formovat v době normalizace. Programy byl ROVNOU 2, říkalo se jim velmi nápaditě PRVNÍ a DRUHÝ TV program. S vyjímku víkendu na nich zpravidla od rána vysílali „krmení pro mnohé ženy“, poté se začal až do cca poledne vysílat dramatický hororový thriler „Monoskop“. S růstem TV tvorby (reportáže, propaganda, ale třeba i „Nedělní chjvilka poezie“ se vysílací doba prodlužovala (jakkoli kolem půlnoci s vyjímkou Silvestra to obvykle zamázli – to aby pracující nepřišli pozdě do práce, muehehehe). ;)

Už nwm přesně, kdy se zjevil ten ZÁZRAK zvaný BAREVNÁ televize, ale z počátku to byl nezvyk, věrnost barev DĚSNÁ (njn, tehdejší technika). Tedy barevnou televizi jsem měli VŽDY, akorát ty první uměly zobrazit jen 2 barvy, černou a bílou (a jejich odstíny). :D :D
S vyjímkou víkendů v prolhané bedně dávali KULOVÝ (ve smyslu „stojí to za shlédnutí“) a obvykle v neděli dávali primáře Vosu. Nebo Sovu, popřípadě magora Zemana či Trampoty kuchaře Bukvokluka. Každopádně tehdy u TV seděla přinejmenším POLOVINA národa.

Jenže jak jsem odrůstal z nedělního dopoledního vysílání pro haranty, můj vztah k TV byl stále vlažnější a doslova skomíral. To se PRUDCE změnilo po „sametové tragifrašce“, zejména po spuštění TV Nova. Nové (pro mě) a kvalitní pořady (však také BYLO co vysílat z toho, co nám bolševik za ta léta upíral) mě braly až tak, že kupříkladu první řadu seriálu Akta X jsem si musel nahrávat na VHSky! (nemohl jsem stíhat sledovat ve vysílacím čase, to víš, práce, práce, práce… ;) :D)

Jenže i taková studna se nakonec vyčerpá (beztak jsem přinejmenším polovinu z doposud nevysílaných filmů viděl již za totáče na videu) a s tím, jak rostla tendenčnost a neobjektivita pořadů (brutálně to odstartovalo 11.září 2001) spolu s jejich úpadkem (např. soutěž Big Fucker – můj vlastní název pro dotyčnou „soutěž“, všechny ty Supersraal – též můj interní název) se pro mne přístroj stával čím dál tím více postradatelný. Jeho užitečnost a praktická hodnota spočívala již jen jako zobrazovací jednotka pro DVD.

S růstem možností na internetu a nástupem projektorů se z přístroje stal jen „lapač prachu“, který spíše zabíral místo. Takže došlo na nevyhnutelné „Pá!“, jakkoliv jsem se neodvážil k razantnímu kroku a pro jistotu jsem ji jen dal do sklepa a ponechal si TV kartu v PC. A jak to chodí, s pravidelnými reinstalacemi Windows jsem poslední roky před přechodem na DVBT2 se již ani neobtěžoval pro ni naistalovat ovladače, ztráta času. A s koncem DVBT (1) letěla do popelnice i TV karta. Venkoncem již tehdy začaly být běžné služby jako KukiTV, stačilo jen zaplatit a měls to samé, co na UPC, jen levněji. To ani nemluvím o mobilních TV jako O2TV, KDYBY se situace změnila.

Jistě, i dnes třeba u sourosemetrik občas na to nevyhnutelně kouknu (když už to běží), ale domů mi to NESMÍ. (Ty slaboduché kecy jen dokáží vytočit a já už nejsem mladík. Musím myslet např. na svoji pumpičku, rozčilování si užiji i beztak DOST.)
Takové okouknutí jiné TV, to jen takový ekvivalent „návštěvy na hřbitově“ spojený s dojemnou vzpomínkou, nic víc. Všechno co stojí za to se dá koupit, či nějak sosnout, vlastně ani do kina už není třeba chodit (včetně novinek). A to, čemu říká pořady DNES (ať již zábavné nebo vzdělávací či jiné), sorryjako, znám lepší způsoby kterak měnit elektřinu na teplo. ;)

Tož takový BYL můj vztah k prolhané bedně. Spokojen?

Koukáme střídavě na ČT1, ČT2, Primu. Někdy, když shlédneme za večer i tři filmy, tak marně vzpomínáme, o čem byl ten první. Když nikde nic, tak zapneme „krabičku“, to je vnější pamět, kde máme hromadu filmů.

Můj vztah k televizní kultuře je jednak vzpomínkový (vzpomínám na to, co bylo v televizi v posledních dvou dekádách minulého století, hlavně v devadesátkách), jednak přezíravý (v tomto století už žiju bez televize).