Historie úprav
Odpověděl/a – 19.listopad 6:01
Z pohledu církevního práva (=právo státu, světské, ve vztahu k církvím a náboženským společnostem, součást občanského práva hmotného) mají jednotlivé náboženské společnosti, pokud splní platným (světským) právem subsumované podmínky pro registraci jako náboženská společnost, autonomii podobnou, jako má např. spolek. Stát nemůže zasahovat do toho, koho bude náboženská společnost považovat za člena náboženské společnosti, a koho nebude, a rovněž nemůže bránit náboženské společnosti uchovávat osobní a citlivé údaje v rozsahu nezbytně nutném pro to, aby si náboženská společnost mohla v budoucnu ověřit skutečnosti rozhodné pro svou správu.
Z toho vyplývá, že stát nezajímá nic z toho, co autor dotazu vypsal. Z pohledu církevního práva je podstatné, že náboženská společnost musí respektovat přání osoby nebýt členem náboženské společnosti. To všecky tradiční křesťanské denominace respektují, bohatě postačí poslat dopis v modré obálce na příslušnou náboženskou společnost, a jeho pare s doručenkou uschovat.
Jiná věc je zrušení křtu z hlediska theologického. To je nemožné. Křest, byl-li platný, zanechává nesmazatelné znamení a – zjednodušeně řečeno – jednou pokřtěný, navždy křesťan, arciť třeba haeretik, apostatik nebo schismatik. Administrátor farnosti v místě kanonického bydliště může maximálně postoj farníka deklarovat zápisem do matriční knihy, přičemž, přirozeně, následuje kanonický trest, zpravidla latae sententiae, ale zrušit jakoukoli udělenou svátost poněkud nelze.
Nemáme desátky, nemáme trestním právem hmotným trestána přestoupení ius canonici (jako tomu bylo např. v době platnosti Constitutio Criminalis Theresiana). Z faktu, že katholická církev považuje osobu za křesťana a člena církve, neplynou osobě žádné povinnosti, závazky, nic, co by jakkoli zasahovalo do jejich konstitučně deklarovaných práv, či do občanských práv. Stejně tak např. nemá katholík, z pohledu světského práva, povinnost uzavřít sňatek výlučně kanonicky platným způsobem, a stejně tak se katholík – z pohledu světského práva – může rozvést před světským soudem pořadem práva občanskoprávního. Dopad kanonického trestu není nikdy větší, než nemožnost zastávat církevní úřad a nemožnost přistupovat ku svátostem. A to stát, logicky, absolutně nezajímá.
Odpověděl/a – 19.listopad 6:08
Z pohledu církevního práva (=právo státu, světské, ve vztahu k církvím a náboženským společnostem, součást občanského práva hmotného) mají jednotlivé náboženské společnosti, pokud splní platným (světským) právem subsumované podmínky pro registraci jako náboženská společnost, autonomii podobnou, jako má např. spolek. Stát nemůže zasahovat do toho, koho bude náboženská společnost považovat za člena náboženské společnosti, a koho nebude, a rovněž nemůže bránit náboženské společnosti uchovávat osobní a citlivé údaje v rozsahu nezbytně nutném pro to, aby si náboženská společnost mohla v budoucnu ověřit skutečnosti rozhodné pro svou správu.
Z toho vyplývá, že stát nezajímá nic z toho, co autor dotazu vypsal. Z pohledu církevního práva je podstatné, že náboženská společnost musí respektovat přání osoby nebýt členem náboženské společnosti. To všecky tradiční křesťanské denominace respektují, bohatě postačí poslat dopis v modré obálce na příslušnou náboženskou společnost, a jeho pare s doručenkou uschovat.
Jiná věc je zrušení křtu z hlediska theologického. To je nemožné. Křest, byl-li platný, zanechává nesmazatelné znamení a – zjednodušeně řečeno – jednou pokřtěný, navždy křesťan, arciť třeba haeretik, apostatik nebo schismatik. Administrátor farnosti v místě kanonického bydliště může maximálně postoj farníka deklarovat zápisem do matriční knihy, přičemž, přirozeně, následuje kanonický trest, zpravidla latae sententiae, ale zrušit jakoukoli udělenou svátost poněkud nelze.
Nemáme desátky, nemáme trestním právem hmotným trestána přestoupení ius canonici (jako tomu bylo např. v době platnosti Constitutio Criminalis Theresiana). Z faktu, že katholická církev považuje osobu za křesťana a člena církve, neplynou osobě žádné povinnosti, závazky, nic, co by jakkoli zasahovalo do jejich konstitučně deklarovaných práv, či do občanských práv. Stejně tak např. nemá katholík, z pohledu světského práva, povinnost uzavřít sňatek výlučně kanonicky platným způsobem, a stejně tak se katholík – z pohledu světského práva – může rozvést před světským soudem pořadem práva občanskoprávního. Dopad kanonického trestu není nikdy větší, než nemožnost zastávat církevní úřad a nemožnost přistupovat ku svátostem. A to stát, logicky, absolutně nezajímá.
Ostatní presumpce, subsumpce a „újmy“ bych, spíše, doporučil konsultovat s praktickým psychiatrem a rozebrat s klinickým psychologem. S úzkostně-inhibovaným temperamentem je potřeba se naučit žít, ne s ním kušnit a otravovat okolí.
