Historie úprav

Speed77

Odpověděl/a – 14.duben 18:30

Apelovat na ně – rozumovými a jinými argumenty. Ale to je spíš na ní. Musí se jim postavit, něříkám přímo vzdorovat, ale vystěltit jim, že to chce dělat a že to bude dělat. Ale to vyžaduje krapet odvahy/sebevědomí.
Je to její život a už je prakticky SKORO dospělá, i když do 18-ti za ni zodpovídají rodiče. Ale to neznamená, že rodiče vědí vše nejlíp a že ji mus všechno zakazovat, ve všem ji bránit.
Jako jeden z argumentů by mohl být, že takový přehnaný strach je iracionální. Nic to dítě, tak „neničí“ jako držet ho zkrátka, na uzdě a před vším ho chránit. Není to správný přístup.
Ať taky ukáže svou iniciativu, svou zodpovědnost, svůj plán (do budoucna… ohledně toho hoby). Proč by to chtěla dělat, co to pro ni znamená a jaký smysl v tom vidí.
Ať si jde za tím, co ji baví a co by chtěla dělat.

Takovou matku jsem měl taky, před vším chránit, nic nesmět, dokonce ani jezdit na kole… „a proč pořád se díš jen doma?“ „Nikam nejezdi, radši zůstaň doma.“ Tak si vyber, co asi dělat, když nic nemůžeš. No hrozné.....
Dítě pak bude nesamostatné, bez koníčků/zájmů/zá­lib, žádná aktivita a už vůbec né žádná pohybová aktivita. To je nejlepší způsob jak to dítě do budoucna odrovnat, demotivovat a doslova vážně zničit. Psychicky i fyzicky.
Základem je komunikace – já nazvdory matce sportoval, dělal karate, běhal, neustále jezdil na kole, plaval, posiloval… polovinu z toho dělám pořád, plus nějaké nové. Ale trvalo mi to, než jsem se „vzmohl“ a šel si za tím (ale bylo to dávno před 18-tinami).
Ale hlavně je to na ní. Můžeš sice jít s ní – promluvit si spolu s ní s jejími rodiči, ale je to spíš jejich věc, takže by měla sama. Můžeš jí akorát dodat odvahy a společně probrat, jak by mohla postupovat (co říct), aby rodiče přesvědčila.

Speed77

Odpověděl/a – 14.duben 18:41

Apelovat na ně – rozumovými a jinými argumenty. Ale to je spíš na ní. Musí se jim postavit, něříkám přímo vzdorovat, ale vystěltit jim, že to chce dělat a že to bude dělat. Ale to vyžaduje krapet odvahy/sebevědomí.
Je to její život a už je prakticky SKORO dospělá, i když do 18-ti za ni zodpovídají rodiče. Ale to neznamená, že rodiče vědí vše nejlíp a že ji mus všechno zakazovat, ve všem ji bránit.
Jako jeden z argumentů by mohl být, že takový přehnaný strach je iracionální. Nic to dítě, tak „neničí“ jako držet ho zkrátka, na uzdě a před vším ho chránit. Není to správný přístup.
Ať taky ukáže svou iniciativu, svou zodpovědnost, svůj plán (do budoucna… ohledně toho hoby). Proč by to chtěla dělat, co to pro ni znamená a jaký smysl v tom vidí.
Ať si jde za tím, co ji baví a co by chtěla dělat.

Takovou matku jsem měl taky, před vším chránit, nic nesmět, dokonce ani jezdit na kole… „a proč pořád se díš jen doma?“ „Nikam nejezdi, radši zůstaň doma.“ Tak si vyber, co asi dělat, když nic nemůžeš. No hrozné.....
Dítě pak bude nesamostatné, bez koníčků/zájmů/zá­lib, žádná aktivita a už vůbec né žádná pohybová aktivita. To je nejlepší způsob jak to dítě do budoucna odrovnat, demotivovat a doslova vážně zničit. Psychicky i fyzicky.
Základem je komunikace – já nazvdory matce sportoval, dělal karate, běhal, neustále jezdil na kole, plaval, posiloval… polovinu z toho dělám pořád, plus nějaké nové. Ale trvalo mi to, než jsem se „vzmohl“ a šel si za tím (ale bylo to dávno před 18-tinami).
Ale hlavně je to na ní. Můžeš sice jít s ní – promluvit si spolu s ní s jejími rodiči, ale je to spíš jejich, rodinná, věc, takže by měla sama. Můžeš jí ale dodat odvahy a společně probrat, jak by mohla postupovat (co říct), aby rodiče přesvědčila.