Historie úprav

Midas

Odpověděl/a – 30.červenec 17:20

Asi to tak bude. Jsou i přiznání těch, kteří zažili klinickou smrt a popisovali svůj zážitek se smrtí a jaký to byl pocit.
Osobně si, ale myslím, že to není smrt, ale jen stav před smrtí – takové umírání. I když už je skoro mrtvý, ale ještě nezemřel. Smrt je jen jedna a z té už se člověk neprobere. Jestli je něco po ní, tak to ví asi jen ti mrtví.

Mně se takové experimenty líbí. Jsou děsívé i fascinující zároveň. To, že třeba uťátá hlava ještě nějaké 3 vteřiny reaguje je známo. Můžou to být ale i takové samovolné impulzy, které nastávají u mrtvých. Jako takové cukání např. v nohou, inkontinence nebo bzdění. A to se neděje jen u umírajících, ale i u mrtvých. Protože i chvíli po smrti v těle samotném ještě dochází k různým procesům a nervovým vzruchům. I když označením někoho za mrtvého, by mělo být stanoveno až všechny ty procesy skončí. Protože ten člověk ještě žije, jen teprve dožívá. Srdce se zastavilo a jiné orgány zastavily svou funkci. Ale to není ještě smrt, dokud se to nezastaví všechno. Člověk může i v těchto předmsrtných okamžicích, kdy už je prohlášen za mrtvého, ještě vnímat.
Dá se říct, že i uťatá hlava ještě chvíli žije, protože mozek ještě pracuje a v celé hlavě dochází k posledním živ. procesům. Takový člověk už jistě nepromluví – nemá jak, ale víčkami pohnout může.
To vše je spíš konečný stav. Mezi životem a smrti. Ale ještě ne samotná smrt.

Mně ještě připadaly zajímavé ty experimenty, kdy se pokoušelo zjistit, kolik váží duše. Nějaký lékař/vědec vážil umírající lidi – koolik váží před a po smrti. Rozdíl je myslím v několika gramech. Myslím, že to bylo přes 20 g. A enní to dotoh možné zahrnout třeba úník prdíků ani nějaké zastavení procesů, které v těle probíhají (to by na váhu vliv nemělo. I kdyby jo tak určitě ne v desítkách gramů. Možná tak 1 g).

Midas

Odpověděl/a – 30.červenec 17:24

Asi to tak bude. Jsou i přiznání těch, kteří zažili klinickou smrt a popisovali svůj zážitek se smrtí a jaký to byl pocit.
Osobně si, ale myslím, že to není smrt, ale jen stav před smrtí – takové umírání. I když už je skoro mrtvý, ale ještě nezemřel. Smrt je jen jedna a z té už se člověk neprobere. Jestli je něco po ní, tak to ví asi jen ti mrtví.

Mně se takové experimenty líbí. Jsou děsívé i fascinující zároveň. To, že třeba uťátá hlava ještě nějaké 3 vteřiny reaguje je známo. Můžou to být ale i takové samovolné impulzy, které nastávají u mrtvých. Jako takové cukání např. v nohou, inkontinence nebo bzdění. A to se neděje jen u umírajících, ale i u mrtvých. Protože i chvíli po smrti v těle samotném ještě dochází k různým procesům a nervovým vzruchům. I když označením někoho za mrtvého, by mělo být stanoveno až všechny ty procesy skončí. Protože ten člověk ještě žije, jen teprve dožívá. Srdce se zastavilo a jiné orgány zastavily svou funkci. Ale to není ještě smrt, dokud se to nezastaví všechno. Člověk může i v těchto předmsrtných okamžicích, kdy už je prohlášen za mrtvého, ještě vnímat.
Dá se říct, že i uťatá hlava ještě chvíli žije, protože mozek ještě pracuje a v celé hlavě dochází k posledním živ. procesům. Takový člověk už jistě nepromluví – nemá jak, ale víčkami pohnout může.
To vše je spíš konečný stav. Mezi životem a smrti. Ale ještě ne samotná smrt.

Mně ještě připadaly zajímavé ty experimenty, kdy se pokoušelo zjistit, kolik váží duše. Nějaký lékař/vědec vážil umírající lidi – kolik váží před a po smrti. Rozdíl je v několika gramech. Myslím, že to bylo přes 20 g. A není dotoho možné zahrnout třeba úník prdíků ani nějaké zastavení procesů uvnitř, které v těle probíhají (to by na váhu vliv nemělo. I kdyby jo tak určitě ne v desítkách gramů. Možná ani ne 1 g).