Historie úprav
Odpověděl/a – 12.leden 9:36
Základní struktura sexuality je u člověka daná víceméně geneticky, a to se netýká jen orientace. Tj. člověk příliš neovlivní, na koho je „orientovaný“, ani jak moc a jak rychle se zamilovává, ani za jakých podmínek u něj dojde k pohlavnímu vzrušení – podobně jako je víceméně vrozený temprament, inteligence atd.
Ale prostředí může celkem dost zásadně ovlivnit, jak člověk svoje založení a zaměření vnímá, chápe a jak s ním bude žít. Homosexuálně orientovaní lidé, kteří žili/žijí v prostředí, kde se o homosexualitě nesmí mluvit a lidé o její existenci buď vůbec „nevědí“, nebo o ní mají představy vzdálené od reality, bude svoji homosexualitu vnímat jinak než ten, kdo je masírován nějakou LGBT ideologií, a ten zase jinak než někdo, kdo bude ze svého širšího okolí sem tam někoho homosexuálního znát a vědět to o něm. Totéž platí třeba pro pedofila: spousta pedofilů se třeba nikdy vůbec za pedofily nezačně považovat, protože s tou představou, kterou s tím pojmem máme společnou, nemají nic moc společného. A podobně i „běžný heterosexuál“ – některý se naučí navazovat s lidmi druhého pohlaví „přirozeně“ vztahy a dokáže je pěstovat a žít v nich, jiný vyroste v kultuře a prostředí, které ho to nenaučí – přitom oba mají stejnou orientaci.
Homosexualita nebo pedofilie celkem nepochybně jsou vrozenými sexuálními zaměřeními (to samozřejmě neznamená, že každý má nebo musí mít sexuální kontakty s tím a jen s tím, na koho je orientován). O existenci zoofilie jakožto orientace panují trochu pochybnosti, i když za svůj život jsem mezi kamarády poznal dvě dívky (každou jindy a jinde), které byly docela hodně na zvířátka – fakt se po každém musely ohlídnout a strašně je to vždycky rozněžnilo – až si z toho kamarádi začali dělat legraci, že úplně stejně se oni ohlížejí za ženskýma. Neurolog by možná naměřil, že to v nich skutečně vyvolává podobné reakce – jenže samozřejmě vyrostly v naší kultuře, ve které je sice obvyklé nechat se unášet city ke zvířátkům a případně s nimi mít dlouhodobé vztahy a chovat si je doma, ale není přijatelné byť jen pomyslet na nějakou sexuální souvislost. Když se vdaly, tak kamarádi museli s těmi vtípky přestat, nicméně partner té jedné jí občas koupí třeba obrázek s kočičkami, aby jí udělal radost. A ten vztah jim už deset let klape bezvadně.
No a podobně to víceméně funguje u většiny homosexuálů, pedofilů či vůbec lidí s nějak nestandardní sexualitou. Kromě těch homosexuálů, kteří se nechají označkovat touto zvláštní identitou a žijí život přesně podle toho, co se od nich v posledních desetiletích očekává, jsou i takoví, kteří prostě nechtějí být „jiní“ a takto vyloučení. Takže žijí prostě normálně, mají ženu, děti – chodí sportovat nebo do hospody nebo mají nějaké koníčky – a ta homosexualita se u nich projeví třeba prostě jenom tím, že svá přátelství prožívají intenzivněji a hlouběji a mají pro ně větší citový význam. A představa sexuálního styku s lidmi stejného pohlaví jim třeba může být i docela odporná, protože vyrostli v prostředí, které je to tak naučilo – a založit domácnost s člověkem stejného pohlaví by jim nedávalo smysl. Ale někdy si spontánně najdou způsob, jak i tu fyzickou blízkost prožívat a užívat si ji, aniž by si přitom museli připustit, že na tom je něco „sexuálního“, a aniž by si o nich okolí muselo myslet, že jsou nějací divní nebo jiní. Klidně takoví muži mohou být třeba přirozenými vůdci chlapácké party hasičů nebo fotbalistů.
Dítě vychovávané homosexuálním párem se od těch vychovatelů určitě nenakazí homosexualitou, ale samozřejmě bude ovlivněné jejich názory, vědomostmi, životními hodnotami a přístupy. Za velmi rizikové bych považoval třeba tendence šířící se v lesbickém hnutí, které dítě degradují na „biologický materiál“ a snaží se vymazat význam pokrevní, genetické příbuznosti – každý člověk v dospívání hledá svoji identitu a své kořeny, a takovéto „rodičovské inženýrství“ do toho může vnést docela zmatek, a to i kdyby ti adoptivní rodiče byli sebelepší. To ovšem není specifiky problém homosexuálních párů, ale obecně adopcí a zejména umělých oplodnění. Je to prostě pokrok stylem „něco za něco“, kde je namístě i jistá pochybnost, jestli tím nevzniká víc škody než užitku.
Omlouvám se těm kolegům, kteří ke každému prdu vyžadují zdroje – kdybych měl vypsat, z čeho všeho jsem čerpal, tak by to byla diplomová práce a ne odpověď na internet.
Odpověděl/a – 12.leden 9:38
Základní struktura sexuality je u člověka daná víceméně geneticky, a to se netýká jen orientace. Tj. člověk příliš neovlivní, na koho je „orientovaný“, ani jak moc a jak rychle se zamilovává, ani za jakých podmínek u něj dojde k pohlavnímu vzrušení – podobně jako je víceméně vrozený temprament, inteligence atd.
Ale prostředí může celkem dost zásadně ovlivnit, jak člověk svoje založení a zaměření vnímá, chápe a jak s ním bude žít. Homosexuálně orientovaní lidé, kteří žili/žijí v prostředí, kde se o homosexualitě nesmí mluvit a lidé o její existenci buď vůbec „nevědí“, nebo o ní mají představy vzdálené od reality, bude svoji homosexualitu vnímat jinak než ten, kdo je masírován nějakou LGBT ideologií, a ten zase jinak než někdo, kdo bude ze svého širšího okolí sem tam někoho homosexuálního znát a vědět to o něm. Totéž platí třeba pro pedofila: spousta pedofilů se třeba nikdy vůbec za pedofily nezačně považovat, protože s tou představou, kterou s tím pojmem máme spojenou, nemají nic moc společného. A podobně i „běžný heterosexuál“ – některý se naučí navazovat s lidmi druhého pohlaví „přirozeně“ vztahy a dokáže je pěstovat a žít v nich, jiný vyroste v kultuře a prostředí, které ho to nenaučí – přitom oba mají stejnou orientaci.
Homosexualita nebo pedofilie celkem nepochybně jsou vrozenými sexuálními zaměřeními (to samozřejmě neznamená, že každý má nebo musí mít sexuální kontakty s tím a jen s tím, na koho je orientován). O existenci zoofilie jakožto orientace panují trochu pochybnosti, i když za svůj život jsem mezi kamarády poznal dvě dívky (každou jindy a jinde), které byly docela hodně na zvířátka – fakt se po každém musely ohlídnout a strašně je to vždycky rozněžnilo – až si z toho kamarádi začali dělat legraci, že úplně stejně se oni ohlížejí za ženskýma. Neurolog by možná naměřil, že to v nich skutečně vyvolává podobné reakce – jenže samozřejmě vyrostly v naší kultuře, ve které je sice obvyklé nechat se unášet city ke zvířátkům a případně s nimi mít dlouhodobé vztahy a chovat si je doma, ale není přijatelné byť jen pomyslet na nějakou sexuální souvislost. Když se vdaly, tak kamarádi museli s těmi vtípky přestat, nicméně partner té jedné jí občas koupí třeba obrázek s kočičkami, aby jí udělal radost. A ten vztah jim už deset let klape bezvadně.
No a podobně to víceméně funguje u většiny homosexuálů, pedofilů či vůbec lidí s nějak nestandardní sexualitou. Kromě těch homosexuálů, kteří se nechají označkovat touto zvláštní identitou a žijí život přesně podle toho, co se od nich v posledních desetiletích očekává, jsou i takoví, kteří prostě nechtějí být „jiní“ a takto vyloučení. Takže žijí prostě normálně, mají ženu, děti – chodí sportovat nebo do hospody nebo mají nějaké koníčky – a ta homosexualita se u nich projeví třeba prostě jenom tím, že svá přátelství prožívají intenzivněji a hlouběji a mají pro ně větší citový význam. A představa sexuálního styku s lidmi stejného pohlaví jim třeba může být i docela odporná, protože vyrostli v prostředí, které je to tak naučilo – a založit domácnost s člověkem stejného pohlaví by jim nedávalo smysl. Ale někdy si spontánně najdou způsob, jak i tu fyzickou blízkost prožívat a užívat si ji, aniž by si přitom museli připustit, že na tom je něco „sexuálního“, a aniž by si o nich okolí muselo myslet, že jsou nějací divní nebo jiní. Klidně takoví muži mohou být třeba přirozenými vůdci chlapácké party hasičů nebo fotbalistů.
Dítě vychovávané homosexuálním párem se od těch vychovatelů určitě nenakazí homosexualitou, ale samozřejmě bude ovlivněné jejich názory, vědomostmi, životními hodnotami a přístupy. Za velmi rizikové bych považoval třeba tendence šířící se v lesbickém hnutí, které dítě degradují na „biologický materiál“ a snaží se vymazat význam pokrevní, genetické příbuznosti – každý člověk v dospívání hledá svoji identitu a své kořeny, a takovéto „rodičovské inženýrství“ do toho může vnést docela zmatek, a to i kdyby ti adoptivní rodiče byli sebelepší. To ovšem není specifiky problém homosexuálních párů, ale obecně adopcí a zejména umělých oplodnění. Je to prostě pokrok stylem „něco za něco“, kde je namístě i jistá pochybnost, jestli tím nevzniká víc škody než užitku.
Omlouvám se těm kolegům, kteří ke každému prdu vyžadují zdroje – kdybych měl vypsat, z čeho všeho jsem čerpal, tak by to byla diplomová práce a ne odpověď na internet.
