Historie úprav
Odpověděl/a – 3.leden 14:45
Uf. Tvary zájmen jsou v češtině při skloňování jsou od různých základů. Je to starobylá vlastnost zájmen.
K tvaru mne, mně, mě – ty tvary tedy starobylý původ 2. p. mne je z mene, 3. a 6. z m6ně, mě z me(nosovky), 7. mno (nosovka) – křížení z indoevropského příklonného moi. V češtině pak zanikly jery a nosovky, objevila se ztráta jotace atd.
Tato informace je z Machkova Etymologického slovníku
V češtině proběhla tzv. ztráta jotace, když zanikla párová měkkost souhlásek a s tím se objevily další změny.
Jednou z nich byla tedy tzv. jotace – ´změna dvojhlásky ě v jednoduché e. V češtině totiž existovala jediná dvojhláska ě = ie – krátká a dlouhá ié – druhý tvar = výslovnost.
Dvojhláska ě se změnila v samohlásku e . Ztráta jotace nenastala po retnicích, ale zde se změnila na výslovnost – j – ě – /bjěží, pjena atd./ Město = mjesto nebo mňesto., mje nebo mňe.
Nesmí se zaměnit písmeno ě a stará dvojhláska ě. Třeba děti, tělo se vyslovovaly jako ďieti, ťielo atd Po ztrátě jotace jako ďěti, ťelo, I když háček píšeme nad e. Nejde o retnice.
Takže tato původní výslovnost se udržela. Ale odkud je j v 1. osobě já (jáz) se přesně neví. asi z indoevropsklého eh
Původ zájem a jejich skloňování je osobitý a poměrně náročný. Tvar také závisel na postavení zájmena.
Zopakovala jsem si historickou mluvnici z knihy Vývoje českého jazyka a dialektologie od kolektivu autorů.
Odpověděl/a – 3.leden 14:51
Uf. Tvary zájmen jsou v češtině při skloňování jsou od různých základů. Je to starobylá vlastnost zájmen.
K tvaru mne, mně, mě – ty tvary tedy starobylý původ 2. p. mne je z mene, 3. a 6. z m6ně, mě z me(nosovka), 7. mno (nosovka) – křížení z indoevropského příklonného moi. Ale odkud je v 1. osobě já (jáz) se přesně neví. asi z indoevropského egh
V češtině pak zanikly jery a nosovky, objevila se ztráta jotace atd.
Zánik jerů a nosovek je starší než ztráta jotace. Takže jsou to
původní tvary.
Tato informace je z Machkova Etymologického slovníku
Ještě k výslovnosti mje místo mně
V češtině proběhla tzv. ztráta jotace, když zanikla párová měkkost souhlásek a s tím se objevily další změny.
Jednou z nich byla tedy tzv. jotace – ´změna dvojhlásky ě v jednoduché e. V češtině totiž existovala jediná dvojhláska ě = ie – krátká a dlouhá ié – druhý tvar = výslovnost.
Dvojhláska ě se změnila v samohlásku e . Ztráta jotace nenastala po retnicích, ale zde se změnila na výslovnost – j – ě – /bjěží, pjena atd./ Město = mjesto nebo mňesto., mje nebo mňe.
Nesmí se zaměnit písmeno ě a stará dvojhláska ě. Třeba děti, tělo se vyslovovaly jako ďieti, ťielo atd Po ztrátě jotace jako ďěti, ťelo, I když háček píšeme nad e. Nejde o retnice.
Takže tato výslovnost se rovněž udržela.
Původ zájem a jejich skloňování je osobitý a poměrně náročný. Tvar také závisel na postavení zájmena.
Zopakovala jsem si historickou mluvnici z knihy Vývoje českého jazyka a dialektologie od kolektivu autorů.
Odpověděl/a – 4.leden 8:35
Uf. Tvary zájmen v češtině při skloňování jsou od různých základů. Je to starobylá vlastnost zájmen.
K tvaru mne, mně, mě – ty tvary tedy mají starobylý původ 2. p. mne je z mene, 3. a 6. z m6ně, 4.. p. mě z me (e nosovka), 7. mno (o nosovka) – křížení z indoevropského příklonného moi, s´staroindicky me. Ale odkud je v 1. osobě já (jáz) se přesně neví. asi z indoevropského egh
Tato informace je z Machkova Etymologického slovníku
V češtině pak zanikly jery a nosovky, objevila se ztráta jotace atd.
Zánik jerů a nosovek je starší než ztráta jotace. Takže jsou to
původní tvary.
Ještě k výslovnosti mje místo mně
V češtině proběhla tzv. ztráta jotace, když zanikla párová měkkost souhlásek a s tím se objevily další změny.
Jednou z nich byla tedy tzv. jotace – ´změna dvojhlásky ě v jednoduché e. V češtině totiž existovala jediná dvojhláska ě = ie – krátká a dlouhá ié – druhý tvar = výslovnost.
Dvojhláska ě se změnila v samohlásku e . Ztráta jotace nenastala po retnicích, ale zde se změnila na výslovnost – j – e – /bježí, pjena atd./ Město = mjesto nebo mňesto., mje nebo mňe – původní výslovnost..
Nesmí se zaměnit písmeno ě a stará dvojhláska ě. Třeba děti, tělo se vyslovovaly jako ďieti, ťielo atd Po ztrátě jotace jako ďeti, ťelo, I když háček píšeme nad e. Nejde o retnice.
Takže tato výslovnost se rovněž udržela někde v nářečí..
Původ zájem a jejich skloňování je osobitý a poměrně náročný. Tvar také závisel na postavení zájmena.
Zopakovala jsem si historickou mluvnici z knihy Vývoje českého jazyka a dialektologie od kolektivu autorů
Doplnění výslovnosti mje.
Tvar mje,. ve slabice mě, někdy i mně se používal v nářečí jihozápadočeském. Stejně jako po měkkých retnicích – např. pjivo, vjidle atd. Ale nevím, zda platí stále vzhledem ke vzniku nadnářečí..