Historie úprav
Odpověděl/a – 4.leden 7:37
Několika způsoby.
Záleží taky na době (v jakém „stádiu vývoje“ v té chvíli rétorika byla). I když probíhala vesměs podobně.
V Řecku a později i v Římě rétoři svými studentům nejprve vysvětlili, co to je rétorika k čemu slouží, jak moc he důležitá atd.
Nejčastěji ji vyučovali prakticky, tedy, že se svými učni diskutovali. K tomu taky často používali „Sokratovu metodu,“ postupně se žáka ptali na různé otázky až postupně sám přišel na jádro původní otázky (na její smysl… sám si ho vyvodil). Tím zároveň i rozvíjeli myšlení studentů.
Pak je učili teorii jako skladbu vět, řečí (proslovu), obsahu dobré řeči – co by měla obsahovat, jak by měla jít za sebou…
Taky je nechali psát proslovy, které pak zpaměti přednášeli a nakonec o ní všichni diskutovali (většinou se jednalo o takové „soudní řeči“ obhajoby aj.).
Pak je nechávali přinášet spontánní řeči – museli jednat automaticky a vymýšlet si řeč v průběhu.
Jinak čtení bylo samozřejmostí, takže to součástí výuk ani nějak nebylo… jen někdy přednášeli úryvky z nějakých knih (třeba z Homera, nebo z řečí jiných rétoriků, kdy pak rozebírali (analyzovali) jejich řeči, diskutovali o jeji skladbě a kvalitě…
Před každou řečí nebo před psaním nějakého významného textu,
prosili Muzy, any je inspirovaly a vydávali jim dík… kolikrát tuto modlitbu
psali na začátek textu.
:)
Odpověděl/a – 4.leden 9:19
Několika způsoby.
Záleží taky na době (v jakém „stádiu vývoje“ v té které chvíli rétorika byla). I když probíhala vesměs podobně.
V Řecku a později i v Římě rétoři svým studentům nejprve vysvětlili, co to je rétorika k čemu slouží, jak moc je důležitá atd.
Nejčastěji ji vyučovali prakticky, tedy, že se svými učni diskutovali. K tomu taky často používali „Sokratovu metodu,“ postupně se žáka ptali na různé otázky až postupně sám přišel na jádro původní otázky (na její smysl… sám si ho vyvodil). Tím zároveň i rozvíjeli myšlení studentů.
Pak je učili teorii jako skladbu vět, řečí (proslovu), obsahu dobré řeči – co by měla obsahovat, jak by měla jít za sebou…
Taky je nechali psát proslovy, které pak zpaměti přednášeli a nakonec o nich všichni diskutovali (většinou se jednalo o takové „soudní řeči“ obhajoby aj.).
Pak je nechávali přinášet spontánní řeči – museli jednat automaticky a vymýšlet si řeč v průběhu.
Jinak čtení bylo samozřejmostí, takže to součástí výuk ani nějak nebylo… jen někdy přednášeli úryvky z nějakých knih (třeba z Homera, nebo z řečí jiných rétoriků, kdy pak rozebírali (analyzovali) jejich řeči, diskutovali o jeji skladbě a kvalitě…
Před každou řečí nebo před psaním nějakého významného textu,
prosili Muzy, aby je inspirovaly a vzdávali jim dík… kolikrát tuto
„modlitbu“ psali na začátek textu.
:)
Někdy podali nějaké téma – slovo (jakékoli, např. láska, válka, politika, moc, štěstí, spravedlnost ..). A pak ho charakterizovali, každý popisoval, co si pod tím slovem představuje a snažili se ho definovat, najít jeho smysl. Při tom každý mohl mít jiný úhel pohledu, jiný názor, a pak své myšlenky porovnávali s ostatními, vysvětlovali svou představu, „přeli se“ .. prostě diskutovali.
Pro seznámení s rétorikou ve starověku je nejlepší pročíst díla
rétoriků, kteří o ní pojednávají:
Platon – Faidros
Aristoteles – Rhetorika
Cicero – O řečníkovi
Pak jsou tu díla rétoriků, většinou nějaké proslovy, obhajoby, politické řeči, pojednání. Od autorů jako: Lysias, Gorgias, ISOKRATES, Demosthenes, Cicero,…
Antická próza – Tribuni výmluvnosti
https://www.databazeknih.cz/knihy/tribuni-vymluvnosti-anticka-proza-88531
(Jsou to úryvky děl-proslovů od různých řečníků).