Historie úprav

EKSOT123

Odpověděl/a – 22.prosinec 21:17

Když jsem psal nějakou kritiku na ruských nebo arabsko muslimských webech, moje příspěvky záhy zmizely. Byl jsem asi nepřítel. A tak nepřítel nebyl odhalen.
Člověk je složitý, na jedné straně nějaké názory a víru zdědí, nějaké pracně získává, vynakládá úsilí, investuje, vše je propletené i třeba zdánlivými potvrzeními, souvislostmi, emocemi, pocitem domova, a tak je mu líto,že by jeho celoživotní úsilí bylo mylné, byť jen z určitého úhlu.
Přitom člověk jaksi chce mít pravdu, být na její straně a v hlavě nastává přesmyčka,že jeho názor je ta pravda. A tu je potřeba hájit, ne hledat pravdu.
Dále je vnitřní nepřítel spojen s vlastními chtěními a strachy, které svazují i značně ovlivňují názory o pravdě. Svázanost a otroctví je ale složitější pojem,souvisí i s minulými hříchy, člověku je třeba Ježíšova zásahu k osvobození (kteréžto takový jedinec v té chvíli může vnímat i přímo jako něco fyzického, velmi skutečného),ale zčásti je i nadále vždy na člověku, do jaké míry je ochoten vše ztratit.
ad1)A tak paradoxně nastává situace, že člověk který si je moc jistý, současně znejistí pokud je sám v prostředí jiných názorů, byť třeba chybných. Takový člověk se opřel o vodu, nikoliv o pravdu. Pravdu i může mít, ale něco přeskočil, nemá pevnou půdu pod nohama. A tak je asi dobré si nechávat otevřené otázky a pracovat s nimi, jakož i hledat podporu u toho, jenž je bytostně spojován s pravdou.
Současně s vlastnictvím názoru tato otázka souvisí s touhou být čestný, božím obrazem. Což vede k přesmyčce v mysli, nepřipustit si trám v oku, nevidět se stejným způsobem, jako člověk sám vidí druhé.
2)schopnost prožívat své štěstí – Díky nemoci známe zdraví hodnotu, díky zlu hodnotu dobra, díky hladu sytost, díky únavě odpočinek. Po deštích je slunečný den hezčí. Vtipkuje se, že „Mládí je nejkrásnější dobou života. Škoda, že musíme nejdřív zestárnout, abychom to poznali.“ V tom je zrada proti rozeznávací lidské schopnosti, že nejdřív přichází to lepší. A na tom je zčásti založeno pozitívní vnímání – děkovat, být skromný a všímavý. V těžkých chvílích potom má člověk určité schopnosti dle pudu sebezáchovy vyhledávat, co by ho podrželo. Ale každý má své hranice, jako je měl i Job. Mylné ale podle mě je, si podle návodů některých filosofií nalhávat, že schopnost prožívat štěstí závisí jen na člověku. To je jednak relativizování vnější nepohody. Realita je, že je zle, zčásti lze bojovat, ale ne si něco nalhávat. A za druhé zdroj štěstí podle mě není uvnitř člověka, ale v jednotě s jeho Stvořitelem. A tak byl Job nakonec bezradný, že Stvořitel se stal jeho nepřítelem.
Možná jsem otázky úplně nepochopil, odpovídám podle prvních asociací.

EKSOT123

Odpověděl/a – 23.prosinec 6:58

Když jsem psal nějakou kritiku na ruských nebo arabsko muslimských webech, moje příspěvky záhy zmizely. Byl jsem asi nepřítel. A tak nepřítel nebyl odhalen.
Člověk je složitý, mohli bychom se pokusit rozebrat vnitřního nepřítele, kam spadá tajemně propletený komplex toho, včem se člověk odchýlil od boží cesty, hříchů, vytvořených názorů, ne zcela správných chtění a plánů, strachů,… Ježíš mluví o otroctví, říkal farizeům, že je může osvobodit, ale oni ho raději prohlásili za rouhače a blázna. Ovšem svoboda kromě Božího zásahu a odpuštění předpokládá další práci člověka na sobě, do jaké míry je ochoten vše ztratit (boháč a ucho jehly) a jít směrem kam vane vítr.
ad1)Pokud někdo si v kritické chvíli nestojí za svými názory, může to být tím,že ustupuje pod argumenty pravdivými,nebo paradoxně třeba tím,že si byl dříve příliš jistý o pravdivosti svých názorů, a nenažil se naslouchat jemnému dechu naznačujícímu směr pravdy. A tak si vystavěl pevnost na vodě, nemá pevno pod nohama.
2)schopnost prožívat své štěstí – Díky nemoci známe zdraví hodnotu, díky zlu hodnotu dobra, díky hladu sytost, díky únavě odpočinek. Po deštích je slunečný den hezčí. Vtipkuje se, že „Mládí je nejkrásnější dobou života. Škoda, že musíme nejdřív zestárnout, abychom to poznali.“ V tom je zrada proti rozeznávací lidské schopnosti, že nejdřív přichází to lepší. A na tom je zčásti založeno pozitívní vnímání – děkovat, být skromný a všímavý. V těžkých chvílích potom má člověk určité schopnosti dle pudu sebezáchovy vyhledávat, co by ho podrželo. Ale každý má své hranice, jako je měl i Job. Mylné ale podle mě je, si podle návodů některých filosofií nalhávat, že schopnost prožívat štěstí závisí jen na člověku. To je jednak relativizování vnější nepohody. Realita je, že je zle, zčásti lze bojovat, ale ne si něco nalhávat. A za druhé zdroj štěstí podle mě není uvnitř člověka, ale v jednotě s jeho Stvořitelem. A tak byl Job nakonec bezradný, že Stvořitel se stal jeho nepřítelem.

3. Člověk chce nejenom mít větší pravdu než druzí, ale i být čestnější, v hlavě nastává blok nevidět sebe tak,jak vidí sám druhé