Historie úprav
Odpověděl/a – 15.září 18:33
Byla jsem na svatbě slovenské a na dvou pražských. Nejdivočejší byla jedna z těch českých, v Praze. Protože se ženich a nevěsta brali již podruhé (rozvedení rodiče mého přítele), tak to svatebčané brali s nadhledem. Během obřadu si nasadili klaunské nosy a co se týče tradice únosu nevěsty, unesl se samozřejmě ženich a nevěsta hledala :)
Větší rozdíly jsem viděla v pohřbech. Zažila jsem jeden pohřeb ukrajinský, jeden slovenský a tři pražské. České byly takové strohé, v obřadní síni se střídal jeden pohřeb za druhým, jak na pokladnách v Globusu. Během slovenského i ukrajinského byly otevřené rakve, pozůstalí měli dostatek prostoru se se zemřelým rozloučit. A asi i díky té otevřené rakvi se s tou smrtí tak nějak rychleji smířili.
Odpověděl/a – 15.září 18:38
Byla jsem na svatbě slovenské a na dvou pražských. Nejdivočejší byla jedna z těch českých, v Praze. Protože se ženich a nevěsta brali již podruhé (rozvedení rodiče mého přítele), tak to svatebčané brali s nadhledem. Během obřadu si nasadili klaunské nosy a co se týče tradice únosu nevěsty, unesl se samozřejmě ženich a nevěsta hledala :)
Větší rozdíly jsem viděla v pohřbech. Zažila jsem jeden pohřeb ukrajinský, jeden slovenský a tři pražské. České byly zvláštní, v obřadní síni se střídal jeden pohřeb za druhým, jak na pokladnách v Globusu. Během slovenského i ukrajinského byly otevřené rakve, pozůstalí měli dostatek prostoru se se zemřelým rozloučit. A asi i díky té otevřené rakvi se s tou smrtí tak nějak rychleji smířili – emoce šly ven hned a na karu se se smíchem vzpomínalo. Bylo to prostě takové lidštější, jakoby by ti lidé mimo Prahu brali smrt jako přirozenou součást života a v Praze je to takové tabu.