Historie úprav

vlasecc

Odpověděl/a – 21.srpen 23:23

Přiznávám se bez mučení, že jsem se nejvíc bál právě toho už 21. srpna 1968, když po z legrace avizovaném nočním poplachu poprvé hlášeným sirénou, po vyděšeném vyběhnutí našeho poddůstojníka, který v tu chvíli vůbec netušil, o co jde, a po chvíli čekání na zprávu, cože se to děje, a že nás napadli Rusové, mi bylo jasné, že začala třetí světová válka!!
Vůbec jsem nevěděl, kam půjdeme, byli jsme v plné polní, rozdávali nám samopaly, a jestli se vůbec ještě živi vrátíme a kam. Napětí bylo k prasknutí!!
Asi po dvou hodinách a neustálých chytání informací jsme dostali příkaz zůstat v kasárnách v pokojích, protože i vjezd do kasáren už byl zablokován ruskými vojáky a jejich náklaďákem…
A já se strašně bál o rodiče, o sourozence a příbuzné, o všechny ty lidičky, které jsem znal i neznal. Padne-li na vás tíha rozhoření války, máte najednou strach o celý svět kolem sebe, i o sebe samého, zvlášť když jste čerstvě na vojně. Navíc nám tehdy přišlo zcela nelogické, že by nás mohli náhle okupovat ti, kterým jsme léta říkali bratři!
Ještě před nástupem na vojenskou presenční službu bylo cítit jakési politické napětí, které se pak řešilo i v Bratislavě… Ale že budeme takto ozbrojeně napadeni svými bratrskými armádami, to nečekal opravdu snad nikdo!!!
Dodnes se mi vtláčejí slzy do očí, když si vzpomenu na po třiadvaceti letech míru opětovné volání Československého rozhlasu o pomoc proti okupačním vojskům.
A my nemohli nikam! Ani jim pomoci!! Naštěstí po pár dnech bylo jasné nám i ruským vojákům, že je něco špatně. Když jsme pak ta vystrašená a vyhladovělá mláďata ve vojenském, mladší ještě o rok o dva než my devatenáctiletí, viděli denně u našich oken, brzy jsme s nimi komunikovali naší lámanou ruštinou, kterou nás učili ve školách. A oni pochopili, že nejsme my ti, které mají snad zabíjet.
Nešlo se na ně dívat, jak byli zubožení, nosili jsme jim patky chleba, rohlíky ze snídaně, konzervy které jsme dostávaly do služeb…
Nesměli s náma moc mluvit, ale očima moc děkovali. Byli jsme fakt rádi, že se konflikt už dál nerozvíjel. Rozhodně patří i posmrtný dík generálovi Ludvíku Svobodovi, že přijal možnost jiného řešení. To, že to pak Husák začal deformovat posvém, už je „jiná válka“…
Vlastík

vlasecc

Odpověděl/a – 21.srpen 23:39

Přiznávám se bez mučení, že jsem se nejvíc bál právě toho už 21. srpna 1968, když po z legrace avizovaném nočním poplachu prý poprvé hlášeným sirénou, po vyděšeném vyběhnutí našeho poddůstojníka, který v tu chvíli vůbec netušil, o co jde, a po chvíli čekání na zprávu, cože se to vlastně děje, a že nás napadli Rusové, mi bylo jasné, že začala třetí světová válka!!
Vůbec jsem nevěděl, kam půjdeme, byli jsme v plné polní, rozdávali nám samopaly, a jestli se vůbec ještě živi vrátíme a kam. Napětí bylo k prasknutí!!
Asi po dvou hodinách a neustálých chytání informací jsme dostali příkaz zůstat v kasárnách v pokojích, protože i vjezd do kasáren už byl zablokován ruskými vojáky a jejich náklaďákem…
A já se strašně bál o rodiče, o sourozence a příbuzné, o všechny ty lidičky, které jsem znal i neznal. Padne-li na vás tíha rozhoření války, máte najednou strach o celý svět kolem sebe, i o sebe samého, zvlášť když jste čerstvě na vojně. Navíc nám tehdy přišlo zcela nelogické, že by nás mohli náhle okupovat ti, kterým jsme léta říkali bratři!
Ještě před nástupem na tu vojenskou presenční službu bylo cítit jakési politické napětí, které se pak řešilo i v Bratislavě… Ale že budeme takto ozbrojeně napadeni svými bratrskými armádami, to nečekal opravdu snad nikdo!!!
Dodnes mám husí kůži a vtláčejí se mi slzy do očí, když si vzpomenu na po třiadvaceti letech míru opětovné volání Československého rozhlasu o pomoc proti okupačním vojskům.
A my nemohli nikam! Ani jim pomoci!! Naštěstí po pár dnech bylo jasné nám i ruským vojákům, že je něco špatně. Když jsme pak ta vystrašená a vyhladovělá mláďata ve vojenském, mladší ještě o rok o dva než my devatenáctiletí, viděli denně u našich oken, brzy jsme s nimi komunikovali naší lámanou ruštinou, kterou nás učili ve školách. A oni pochopili, že my nejsme ti, které mají snad zabíjet.
Nešlo se na ně jen tak dívat, jak byli zubožení, nosili jsme jim patky chleba, rohlíky ze snídaně, konzervy, které jsme dostávaly do služeb… Normální kluk nikdy nenechá jiného normálního kluka naholičkách! A je jedno, jestli je to Čech, Slovák, Tatar, Polák, Rumun, Němec, Francouz nebo Rus… Bílej, žlutej, rudej nebo černej… Pořád je to přece kluk, jako jsem já nebo kterejkoliv jinej!!
Nesměli s náma příliš mluvit, ale očima moc děkovali. Byli jsme fakt rádi, že se konflikt už dál nerozvíjel. Rozhodně patří i posmrtný dík generálovi Ludvíku Svobodovi, že přijal možnost jiného řešení. To, že to pak Husák začal deformovat posvém, už je „jiná válka“…
Vlastík