Historie úprav
Odpověděl/a – 16.duben 1:41
Nejsem příznivcem, ani odpůrcem interrupce. Nepřísluší mi to: je to věc práva!
Nemám žádný názor: nemohu mít názor na to, co je objektivně ustanovitelnou věcí práva!
Jakékoli argumenty jsou nepodstatné a nemístné; jsou zneužitím svobody projevu ve smyslu ustanovení čl.XI. za středníkem in fine La Déclaration des droits de l’homme et du citoyen: „La libre communication des pensées et des opinions est un des droits les plus précieux de l'homme ; tout citoyen peut donc parler, écrire, imprimer librement, sauf à répondre de l'abus de cette liberté dans les cas déterminés par la loi.“
Dochází ke střetu dvou právních zájmů: práva na život nenarozeného dítěte a práva na lidskou důstojnost, tělesnou integritu a zdraví matky.
Právo na život je nejvyšším právem a zavázali jsme se ho chránit i před narozením. Je věcí lékařské vědy, nikoli práva, ustanovit, kdy lze lidský plod považovat za živý a věcí práva pak nalézt, kdy lze živý lidský plod považovat za lidský život před narozením, jež je hoden ochrany.
Jak již konstatováno, právo na život je právem nejvyšším, které je (až na výjimky) stát povinen vymáhat a chránit, ať jeho nositel chce nebo nechce; v případě nenarozenýho dítěte je tato povinnost absolutní, anžto nenarozený dítě se nemůže domáhat ochrany svého práva na život prima facie.
Právo nenarozenýho dítěte na život se může dostávat do střetu s právem na život matky, s právem na zdraví matky, s právem na lidskou důstojnost matky (např. znásilnění), etc. etc.
Je věcí zákonodárce, aby autoritativně stanovil základní kriteriony, za kterých bude lze s to ustoupit od ochrany života nenarozeného dítěte a dát místo ochraně života, zdraví, lidské důstojnosti, etc. matky; je věcí nezávislých a nestranných tribunálů, zřízených podle práva a zákonem, aby, v souladu se zásadou stare decisis et quieta non movere, vykládaly zákon v tomto směru přijatý zákonodárcem (zákonná dělba moci), a to v souladu zejména se zásadami honeste vivere, neminem laedere, suum cuique tribuere, ius est ars aequi et boni, inde datae leges & ne firmior omnia posset, iustitia neminem neganda.
Zároveň každý legislativní akt musí být legitimní, za což je obecně považováno, je-li akceptován 2/3 obyvatelstva. S vědomím výše popsaných skutečností, a s vědomím toho, že legislativní akt, který není legitimní, stává se lex imperfecta, musí zákonodárce přijmout takový zákon, aby byl život nenarozenýho dítěte chráněn v co možná nejvyšší míře, avšak aby ochrana života nenarozenýho dítěte nebyla absolutní a nedostávala se tak do rozporu s ochranou života, zdraví a lidské důstojnosti matky v míře větší, než je nezbytná. Věcí nezávislých a nestranných tribunálů pak je tento legislativní akt blížeji vykládat.
Nikomu jinému do toho nic není.
Non multa, sed multum.
Odpověděl/a – 16.duben 1:49
Nejsem příznivcem, ani odpůrcem interrupce. Nepřísluší mi to: je to věc práva!
Nemám žádný názor: nemohu mít názor na to, co je objektivně ustanovitelnou věcí práva!
Jakékoli argumenty jsou nepodstatné a nemístné; jsou zneužitím svobody projevu ve smyslu ustanovení čl.XI. za středníkem in fine La Déclaration des droits de l’homme et du citoyen: „La libre communication des pensées et des opinions est un des droits les plus précieux de l'homme ; tout citoyen peut donc parler, écrire, imprimer librement, sauf à répondre de l'abus de cette liberté dans les cas déterminés par la loi.“
Dochází ke střetu dvou právních zájmů: práva na život nenarozeného dítěte a práva na lidskou důstojnost, tělesnou integritu a zdraví matky.
Právo na život je nejvyšším právem a zavázali jsme se ho chránit i před narozením. Je věcí lékařské vědy, nikoli práva, ustanovit, kdy lze lidský plod považovat za živý a věcí práva pak nalézt, kdy lze živý lidský plod považovat za lidský život před narozením, jež je hoden ochrany.
Jak již konstatováno, právo na život je právem nejvyšším, které je (až na výjimky) stát povinen vymáhat a chránit, ať jeho nositel chce nebo nechce; v případě nenarozenýho dítěte je tato povinnost absolutní, anžto nenarozený dítě se nemůže domáhat ochrany svého práva na život prima facie.
Právo nenarozenýho dítěte na život se může dostávat do střetu s právem na život matky, s právem na zdraví matky, s právem na lidskou důstojnost matky (např. znásilnění), etc. etc.
Je věcí zákonodárce, aby autoritativně stanovil základní kriteriony, za kterých bude lze s to ustoupit od ochrany života nenarozeného dítěte a dát místo ochraně života, zdraví, lidské důstojnosti, etc. matky; je věcí nezávislých a nestranných tribunálů, zřízených podle práva a zákonem, aby, v souladu se zásadou stare decisis et quieta non movere, vykládaly zákon v tomto směru přijatý zákonodárcem (zákonná dělba moci), a to v souladu zejména se zásadami honeste vivere, neminem laedere, suum cuique tribuere, ius est ars aequi et boni, inde datae leges, ne firmior omnia posset & iustitia neminem neganda.
Zároveň každý legislativní akt musí být legitimní, za což je obecně považováno, je-li akceptován 2/3 obyvatelstva. S vědomím výše popsaných skutečností, a s vědomím toho, že legislativní akt, který není legitimní, stává se lex imperfecta, musí zákonodárce přijmout takový zákon, aby byl život nenarozenýho dítěte chráněn v co možná nejvyšší míře, avšak aby ochrana života nenarozenýho dítěte nebyla absolutní a nedostávala se tak do rozporu s ochranou života, zdraví a lidské důstojnosti matky v míře větší, než je nezbytná. Věcí nezávislých a nestranných tribunálů pak je tento legislativní akt blížeji vykládat.
Nikomu jinému do toho nic není.
Non multa, sed multum.
