Historie úprav

Disraeli

Odpověděl/a – 1.březen 20:36

Obojí je pochopitelně dost blbé. Těžko vybrat. Podstatná bude především závažnost situace. Rozuměj, může jít o úplnou prkotinu i něco životně závažného (v obou případech).
Když mi někdo říká pravdu a já mu nevěřím a později to zjistím, tak by mě to dost mrzelo (ale popravdě si nemohou vzpomenout ani na jeden příklad, kdy se mi to stalo). Ještě víc dokáže naštvat, když ty něco říkáš a druhý ti nevěří (přesto že se i znáte, měli byste si věřit a hlavně, že si vůbec myslí, že lžeš, tj si lhář. To je v podstatě urážka sama o sobě).
Že mi někdo lhal, to se párkrát stalo, většinou šlo o drobnosti, tak jsem nad tím mávl rukou (proč se nad tím rozčilovat). Z lháři obecně přátelský ani jiný vztah neudržuju. Nejčastěji lidí lhali o sobě a nějaké drobnosti, aby nevypadali špatně (za něco se styděli atd).

Ovšem, vem v úvahu, že když to ani v jednom případě nezjistím (že dotyčný lhal/ mluvil pravdu), tak to asi nebude z mého pohledu ani horší ani pleší. I přímo v té situace… Když někdo lže a já mu věřím, tak si prostě myslím, že říká pravdu a nebyl jsem oklamán (nevím o tom). A zase, když někdo mluví pravdu a já mu nevěřím, tak prostě budu v této iluzi žít a nezjistím, že jsem to byl já, kdo pochybil a byl nedůvěřivý.

V obou případech může jít jak o zbytečnost, tak i zcela zásadní věc (představ si různé situace: kdo a CO ti vlastně v těch situacích říká; o čem se bavíte). Musíš uznat, že to „horší“ vždy závisí na vážnosti situace. Důležitost a důsledky.

Disraeli

Odpověděl/a – 1.březen 20:44

Obojí je pochopitelně dost blbé. Těžko vybrat. Podstatná bude především závažnost situace. Rozuměj, může jít o úplnou prkotinu i něco životně závažného (v obou případech).
Když mi někdo říká pravdu a já mu nevěřím a později to zjistím, tak by mě to dost mrzelo (ale popravdě si nemohou vzpomenout ani na jeden příklad, kdy se mi to stalo). Ještě víc dokáže naštvat, když ty něco říkáš a druhý ti nevěří (přesto že se i znáte, měli byste si věřit a hlavně, že si vůbec myslí, že lžeš, tj si lhář. To je v podstatě urážka sama o sobě).
Že mi někdo lhal, to se párkrát stalo, většinou šlo o drobnosti, tak jsem nad tím mávl rukou (proč se nad tím rozčilovat). Z lháři obecně přátelský ani jiný vztah neudržuju. Nejčastěji lidí lhali o sobě a nějaké drobnosti, aby nevypadali špatně (za něco se styděli atd).

Ovšem, vem v úvahu, že když to ani v jednom případě nezjistím (že dotyčný lhal/ mluvil pravdu), tak to asi nebude z mého pohledu ani horší ani lepší. I přímo v té situace… Když někdo lže a já mu věřím, tak si prostě myslím, že říká pravdu a nebyl jsem oklamán (nevím o tom). Přesto to byla lež, ale na tom ani tak nesejde. A zase, když někdo mluví pravdu a já mu nevěřím, tak prostě budu v této iluzi žít a nezjistím, že jsem to byl já, kdo pochybil a byl nedůvěřivý. Pouze si myslím, že se mě snažil oklamat, i když ne (tady pak bude záležet, jak to příjmu).

V obou případech může jít jak o zbytečnost, tak i zcela zásadní věc (představ si různé situace: kdo a CO ti vlastně v těch situacích říká; o čem se bavíte). Musíš uznat, že to „horší“ vždy závisí na vážnosti situace. Důležitost a důsledky. Jak se k tomu postavím (záleží čistě na mě, charakteru) a co to přinese (záleží na významu).