Historie úprav
Odpověděl/a – 16.únor 17:46
Existence nadpodstatné bytosti je domněnka.
Všemohoucnost je domněnka.
Potřebuješ pravdu autority, bez které budou domněnky lapsus. Já Ti, třeba, nebudu rozporovat, že něco, jako nadpodstatná bytost, může existovat, já Ti jenom zkonstatuju, že to nelze ani potvrdit, ani vyvrátit, proto vezmu za factum, že je ztrátou času se tím zabývat, nota bene ve společnosti, ve které na tom spousta budižkničemů a darmožroutů parasituje, spoustě lidí to způsobuje psychické problémy (nebo to existující psychické problémy umocňuje), atd. Ano, protože já Ti žádnou pravdu autority v domněnkách nikdy nepřijmu.
Zjednodušeně se dá říci, že člověk, buďto chce / potřebuje věřit, nebo chce vědět, není nic mezi tím: víra je s racionálním poznáním neslučitelná, ba je s ním v přímém rozporu, je mu e contrario.
Jenom abych se vyjádřil pregnantně, já nezpochybňuju možnost existenci něčeho, co by lidé považovali za nadpodstatnou bytost. Nezpochybňuju, například, zachování energie a hmoty, já pouze tvrdím, že 1. to, v co lidé obvykle věří, je výplodem propagandy zvané institucialisované náboženství; i když je jedinec přesvědčen hluboce, že má svou „vlastní víru“, in principio se drží, alespoň rámcově (sedes materiae) myšlenkového rámce, nebo způsobu uvažování, který převzal z toho či onoho institucionalisovaného náboženství; ano, může jít o úplný a komplexní pall mall, 2. debata o možnosti existence nadpodstatné bytosti je bezpředmětná, protože dosud není její ne/existence prokazatelná s jistotou blízkou materiální pravdě a 3. jestliže se někdo domnívá, že je pro něj v životě podstatná věc věřit (ve stvoření, ve zjevené pravdy, v pravdu autority etc. etc. etc.), já považuju za bezpředmětné tuto potřebu podrobovat argumentačnímu přetřesu, protože tento argumentační přetřes nic nepřinese ani jemu, ani mně: on má potřebu věřit, já potřebu věřit nemám – toť celý příběh.
Pro člověka, který chce vědět, je jakákoli argumentace bezcenná, vlastně nebezpečná, protože každá argumentace je formou manipulace, eo ipso, propagandy.
Pro člověka, který chce věřit, je jakákoli argumentace zbytečná, protože on bude věřit tak nebo tak, bez ohledu na fakta, skutečnosti, nebo argumentaci, z čiré a prosté potřeby.
Argumentace, tak, může být „správná“ nebo „přínosná“ pouze v tom případě, že skrze tuto argumentaci bude drahý věřící zařazen pod, tu nebo tu, značku institucionalisovaného náboženství. Může být, že to zařazení se ku příslušnému stádu může být pro věřícího přínosem, ale objektivně vzato je to forma manipulace.
Ani, ku příkladu, tradiční křesťanská katechese nemá být vedena formou argumentace, tj. manipulace. Katechisující křesťan má katechesovaného pohana podrobit vejtazu, zda-li slyšel o evangeliu, či-li nic. Slyšel-li o evangeliu a bude-li k tomu s to s katechetou vést rozhovor na toto thema, může mu katecheta předat svědectví o evangeliu, o Ješuu ben Josefovi, o jedné, svaté, apoštolské Církvi, o nezbytnosti křtu a pokání ku spáse, etc. etc. etc. Katechisující křesťan poselství předá, katechesovaný pohan byl s evangeliem seznámen, a teď je řada jen a pouze na něm, zda-li přijme evangelium, konec konců, jak se praví v VI. hlavě, článku 6, evangelia podle Matouše: Tu autem cum oraveris, intra in cubiculum tuum, et clauso ostio, ora Patrem tuum in abscondito : et Pater tuus, qui videt in abscondito, reddet tibi.
***Summa summarum*: Tvůj argument je nesprávný a k ničemu.**
Odpověděl/a – 16.únor 17:50
Existence nadpodstatné bytosti je domněnka.
Všemohoucnost je domněnka.
Potřebuješ pravdu autority, bez které budou domněnky lapsus. Já Ti, třeba, nebudu rozporovat, že něco, jako nadpodstatná bytost, může existovat, já Ti jenom zkonstatuju, že to nelze ani potvrdit, ani vyvrátit, proto vezmu za factum, že je ztrátou času se tím zabývat, nota bene ve společnosti, ve které na tom spousta budižkničemů a darmožroutů parasituje, spoustě lidí to způsobuje psychické problémy (nebo to existující psychické problémy umocňuje), atd. Ano, protože já Ti žádnou pravdu autority v domněnkách nikdy nepřijmu.
Zjednodušeně se dá říci, že člověk, buďto chce / potřebuje věřit, nebo chce vědět, není nic mezi tím: víra je s racionálním poznáním neslučitelná, ba je s ním v přímém rozporu, je mu e contrario.
Jenom abych se vyjádřil pregnantně, já nezpochybňuju možnost existenci něčeho, co by lidé považovali za nadpodstatnou bytost. Nezpochybňuju, například, zachování energie a hmoty, já pouze tvrdím, že 1. to, v co lidé obvykle věří, je výplodem propagandy zvané institucialisované náboženství; i když je jedinec přesvědčen hluboce, že má svou „vlastní víru“, in principio se drží, alespoň rámcově (sedes materiae) myšlenkového rámce, nebo způsobu uvažování, který převzal z toho či onoho institucionalisovaného náboženství; ano, může jít o úplný a komplexní pall mall, 2. debata o možnosti existence nadpodstatné bytosti je bezpředmětná, protože dosud není její ne/existence prokazatelná s jistotou blízkou materiální pravdě a 3. jestliže se někdo domnívá, že je pro něj v životě podstatná věc věřit (ve stvoření, ve zjevené pravdy, v pravdu autority etc. etc. etc.), já považuju za bezpředmětné tuto potřebu podrobovat argumentačnímu přetřesu, protože tento argumentační přetřes nic nepřinese ani jemu, ani mně: on má potřebu věřit, já potřebu věřit nemám – toť celý příběh.
Pro člověka, který chce vědět, je jakákoli argumentace bezcenná, vlastně nebezpečná, protože každá argumentace je formou manipulace, eo ipso, propagandy.
Pro člověka, který chce věřit, je jakákoli argumentace zbytečná, protože on bude věřit tak nebo tak, bez ohledu na fakta, skutečnosti, nebo argumentaci, z čiré a prosté potřeby.
Argumentace, tak, může být „správná“ nebo „přínosná“ pouze v tom případě, že skrze tuto argumentaci bude drahý věřící zařazen pod, tu nebo tu, značku institucionalisovaného náboženství. Může být, že to zařazení se ku příslušnému stádu může být pro věřícího přínosem, ale objektivně vzato je to forma manipulace.
Ani, ku příkladu, tradiční křesťanská katechese nemá být vedena formou argumentace, tj. manipulace. Katechisující křesťan má katechesovaného pohana podrobit vejtazu, zda-li slyšel o evangeliu, či-li nic. Slyšel-li o evangeliu a bude-li k tomu s to s katechetou vést rozhovor na toto thema, může mu katecheta předat svědectví o evangeliu, o Ješuu ben Josefovi, o jedné, svaté, apoštolské Církvi, o nezbytnosti křtu a pokání ku spáse, etc. etc. etc. Katechisující křesťan poselství předá, katechesovaný pohan byl s evangeliem seznámen, a teď je řada jen a pouze na něm, zda-li přijme evangelium, konec konců, jak se praví v VI. hlavě, článku 6, evangelia podle Matouše: Tu autem cum oraveris, intra in cubiculum tuum, et clauso ostio, ora Patrem tuum in abscondito : et Pater tuus, qui videt in abscondito, reddet tibi.
Summa summarum: Tvůj argument je nesprávný a k ničemu.
