Historie úprav
Odpověděl/a – 16.leden 14:58
Záleží jak velká nevnímavost a co tím myslíš. Často jsou
inteligentní více zamyšlení, mohou žít více uvnitř, mít „divokou“ a
hlasitou mysl, představy i myšlenky. Taky se mnozí mohou soustředit jen na
něco určitého, čím se zrovna zabývají a stávat se tak nevnímavými ke
svému okolí. Pokud je práce nebo nějaká problematika natolik pohltí, že
nevnímají nic jiného, tak je to samozřejmě nedělá neinteligentními.
Problém by byl, kdyby se stávali až ignorantní ke všemu, přestávali se
učit, získávat zkušenosti, byli neopatrní, lhostejní ke všemu, apod.
Není nic špatného na tom, pokud se člověk dostatečně koncentruje na jednu
věc. Dokonce to bývá nezbytné. Pro učení, práci, bádání.
Existují jisté předpoklady a dědičnost pro inteligenci. Tj. někteří
mohou být inteligentnější, líp jim to šrotuje, i když se tolik nesnaží
(ani neuč). Avšak ani to samo o sobě nestačí, musí to vycházet z jisté
míry zkušeností/poznání, socializací, učení, interakcí s ostatními a
se světem… Od dětství. Jejich mysl musí mít alespoň nějaké podněty
pro své rozvíjení.
Platí totiž starověké tvrzení, že bez smyslů není ani žádné
poznání. A ani intelekt neexistuje (ani ten potenciální, s dobrými
předpoklady), pokud se nijak nerozvíjí a nemá žádné podněty. Vše
vychází ze zraku a sluchu, případně z hmatu apod. Není
v mysli/inteligenci, co předtím nebylo ve smyslech. Smysly tedy budeme
brát jako vnímání a když to vezmeme do krajností, tak kde není
žádné vnímání, nemůže být ani poznání a tedy ani (rozvinutá)
inteligence a rozum. Cokoli ses naučil, cokoli jsi poznal, to prošlo
přes smysly/vnímání. Takže intelligence je vázána na vnímavost. Bylo
sice již prokázáno, že člověk může získávat informace i mimo smysly,
z neznámých sil a zdroje (Ch. Richet, Pojednání o metapsychice), ale na
tom se nedá stavět a brát to za nějaký základní, obecný nebo
častý/běžný poznávací zdroj.
Odpověděl/a – 16.leden 14:59
Záleží jak velká nevnímavost a co tím myslíš. Často jsou
inteligentní více zamyšlení, mohou žít více uvnitř, mít „divokou“ a
hlasitou mysl, představy i myšlenky. Taky se mnozí mohou soustředit jen na
něco určitého, čím se zrovna zabývají a stávat se tak nevnímavými ke
svému okolí. Pokud je práce nebo nějaká problematika natolik pohltí, že
nevnímají nic jiného, tak je to samozřejmě nedělá neinteligentními.
Problém by byl, kdyby se stávali až ignorantní ke všemu, přestávali se
učit, získávat zkušenosti, byli neopatrní, lhostejní ke všemu, apod.
Není nic špatného na tom, pokud se člověk dostatečně koncentruje na jednu
věc. Dokonce to bývá nezbytné. Pro učení, práci, bádání.
Existují jisté předpoklady a dědičnost pro inteligenci. Tj. někteří
mohou být inteligentnější, líp jim to šrotuje, i když se tolik nesnaží
(ani neuč). Avšak ani to samo o sobě nestačí, musí to vycházet z jisté
míry zkušeností/poznání, socializací, učení, interakcí s ostatními a
se světem… Od dětství. Jejich mysl musí mít alespoň nějaké podněty
pro své rozvíjení.
Platí totiž starověké tvrzení, že bez smyslů není ani žádné
poznání. A ani intelekt neexistuje (ani ten potenciální, s dobrými
předpoklady), pokud se nijak nerozvíjí a nemá žádné podněty. Vše
vychází ze zraku a sluchu, případně z hmatu apod. Není
v mysli/inteligenci, co předtím nebylo ve smyslech. Smysly tedy budeme
brát jako vnímání a když to vezmeme do krajností, tak kde
není žádné vnímání, nemůže být ani poznání a tedy ani
(rozvinutá) inteligence a rozum. Cokoli ses naučil, cokoli
jsi poznal, to prošlo přes smysly/vnímání. Takže intelligence je vázána
na vnímavost. Bylo sice již prokázáno, že člověk může získávat
informace i mimo smysly, z neznámých sil a zdroje (Ch. Richet, Pojednání
o metapsychice), ale na tom se nedá stavět a brát to za nějaký základní,
obecný nebo častý/běžný poznávací zdroj.