Historie úprav

schranka

Odpověděl/a – 28.květen 16:01

Domníváš se špatně. Nic takového megalomanie neznamená. Tvé chápání toho, kdo chce ovládnout svět, může i nemusí být správné. Představovat to totiž může různé skutečnosti, odlišné osoby, s různými pohnutkami, o různé psychice.

Megalomanie je konkrétní nemoc, psychický stav. Jedinec je přesvědčen o své důležitosti, vyjímečnosti, neomylnosti, vysoce se nadhodnocuje. Je to narcista, trpící sebeklamem a nerealističností (přesvědčuje sám sebe třeba o nějakém vyjímečném původě, o své důležitosti, o tom čeho dosáhl, i když ty věci nejsou pravdivé). Chce chorobně v něčem vyniknout anebo věří, že už v něčem vyniknul. Velice často tento stav doprovází paranoia, neochota příjmout pravdu a názory druhých, velká vztahovačnost a podráždění při sebemenším náznaku kritiky jeho osoby. Může s tím souviset schizofrenie a další nemoci. Postižený trpí bludy. Megalomanie se bere jako samostatná porucha anebo doprovodný jev jiných nemocí.
Je to prostě porucha, člověk je posedlý vlastní velikostí (kterou navíc postrádá).

Zato osoba, která se snaží ovládnout svět, není nic konkrétního. Může to být mocichtivý člověk, mající problém s egem, diktátor, neštítící se žádného prostředku, ale může to být i velký lídr sjednotitel, taky to může být jen názor druhých lidí. Tak či tak, ať už je to osoba pozitivnější (hrdina, velký státník) nebo negativnější (padouch, nemilosrdný diktátor), vůbec to nemusí být psychicky narušený člověk, který trpí bludy. Naopak to může být vysoce inteligentní, realistický a pragmaticky uvažující jedinec.
Že někdo úspěšně vybudoval velký stát, říši, nemusí být známkou nějakého superzáporáctví. Sjednocovat a dobývat se dá i nevojenskou, či nenásilnou cestou a taky výsledky tohoto úsilí mohou přínášet samá pozitiva pro společnost (v podobě silného státu a toho, co představuje).
Mnozí (veřejnost) si taky jen mysleli, že jsou někteří politici mocichtiví nebo chtějí ovládnout svět. A nebyla to pravda. Často je to jen špatný úsudek nebo pomluvy odpůrců. Takže osoba, která chce ovládnout svět, nemusí znamenat vůbec nic.

Člověk, který ostatním říká, čeho všeho nedosáhne (bohatství, vlivu, moci, objevů, vynálezů, skutků), bude pro ostatní buď snílek nebošílenec a megaloman. Ale co když už toho ten člověk dosáhl? Například se narodil jako chudý, ale vypracoval se až na miliardáře. Nebo vědec, který vynalezl neskutečné technologie (tzv. předbíhající svou dobu). Proto rozdíl může být jen ve vnímání ostatních a v tom za co toho člověka ostatní považují.
Kdyby třeba mladý Napoleon na škole všem říkal, jak se stane úspěšným vojevůdcem a císařem, tak by byl pro ně nejspíš megaloman. Jenže toho dosáhl. I když uznávám, že zrovna u Napoleona je ta otázka velikášství a padoušství na místě (tak to zkrátka vztáhni na někoho jiného, jako Alexandra Velikého, Sargona, Caesara, Karla Velikého, Saladína a mnohé další).
Takový člověk může být Hitler, ale může to být i Kýros Veliký.

schranka

Odpověděl/a – 28.květen 16:07

Domníváš se špatně. Nic takového megalomanie neznamená. Tvé chápání toho, kdo chce ovládnout svět, může i nemusí být správné. Představovat to totiž může různé skutečnosti, odlišné osoby, s různými pohnutkami, o různé psychice.

Megalomanie je konkrétní nemoc, psychický stav. Jedinec je přesvědčen o své důležitosti, vyjímečnosti, neomylnosti, vysoce se nadhodnocuje. Je to narcista, trpící sebeklamem a nerealističností (přesvědčuje sám sebe třeba o nějakém vyjímečném původě, o své důležitosti, o tom čeho dosáhl, i když ty věci nejsou pravdivé). Chce chorobně v něčem vyniknout anebo věří, že už v něčem vyniknul. Velice často tento stav doprovází paranoia, neochota příjmout pravdu a názory druhých, velká vztahovačnost a podráždění při sebemenším náznaku kritiky jeho osoby. Může s tím souviset schizofrenie a další nemoci. Postižený trpí bludy. Megalomanie se bere jako samostatná porucha anebo doprovodný jev jiných nemocí.
Je to prostě porucha, člověk je posedlý vlastní velikostí (kterou navíc postrádá).

Zato osoba, která se snaží ovládnout svět, není nic konkrétního. Může to být mocichtivý člověk, mající problém s egem, diktátor, neštítící se žádného prostředku, ale může to být i velký lídr sjednotitel, taky to může být jen názor druhých lidí. Tak či tak, ať už je to osoba pozitivnější (hrdina, velký státník) nebo negativnější (padouch, nemilosrdný diktátor), vůbec to nemusí být psychicky narušený člověk, který trpí bludy. Naopak to může být vysoce inteligentní, realistický a pragmaticky uvažující jedinec.
Že někdo úspěšně vybudoval velký stát, říši, nemusí být známkou nějakého superzáporáctví. Sjednocovat a dobývat se dá i nevojenskou, či nenásilnou cestou a taky výsledky tohoto úsilí mohou přínášet samá pozitiva pro společnost (v podobě silného státu a toho, co představuje).
Mnozí (veřejnost) si taky jen mysleli, že jsou někteří politici mocichtiví nebo chtějí ovládnout svět. A nebyla to pravda. Často je to jen špatný úsudek nebo pomluvy odpůrců. Takže osoba, která chce ovládnout svět, nemusí znamenat vůbec nic.

Člověk, který ostatním předem říká, čeho všeho nedosáhne (bohatství, vlivu, moci, objevů, vynálezů, skutků), bude pro ostatní buď snílek nebo šílenec a megaloman. Ale co když toho ten člověk dosáhne nebo už dosáhl?Prostě ambiciózní jedinec, který plánuje a uvyžuje realisticky. Například se narodil jako chudý, ale vypracoval se až na miliardáře. Nebo vědec, který vynalezl neskutečné technologie (tzv. předbíhající svou dobu). Nebo se stal velkým státníkem a vytvořil něcco velkého. Proto rozdíl může být jen ve vnímání ostatních a v tom za co toho člověka ostatní považují. Též rozdíl mezi řečmi a činy.
Kdyby třeba mladý Napoleon na škole všem říkal, jak se stane úspěšným vojevůdcem a dokonce císařem, tak by byl pro ně nejspíš megaloman. Jenže toho dosáhl. I když uznávám, že zrovna u Napoleona je ta otázka velikášství a dokonce i padoušství na místě (tak to zkrátka vztáhni na někoho jiného, jako Alexandra Velikého, Sargona, Caesara, Karla Velikého, Saladína a mnohé další).
Takový člověk může být Hitler, ale může to být i Kýros Veliký. Taky to nemusí být vůbec nikdo, jen mylné označení.