Historie úprav

Filip84

Odpověděl/a – 9.duben 15:44

Tak jednoduchá odpověď je, že lingua franca je ovlivněna aktuální politikou.

Když bylo Imperium Romanum, tak odpověď je jasná, proč to byla latina: protože Imperium Romanum sahalo od Skotska až někde za Jerusalem.

Po pádu západní Říše římské a období temna měla vzdělanost (gramotnost) ve svých rukou církev a jazykem západní církve byla latina. Takže, opět, je poněkud jasné, proč to byla opět latina.

Když církev ztratila svůj významný vliv, a dá se říci, že i monopol na vzdělání, to znamená někdy po Sněmu tridentském, prostě v období, kdy spousta států byla nově lutherská, kalvinistická, zwinglistická, plus anglikanismus, tak šlechta se vzdělávala, dávno byla vysoká šlechta gramotná, aniž by k tomu (nezbytně) potřebovala církev (duchovní), no a takovým základním komunikačním jazykem šlechty, pokud jeden třeba mluvil maďarsky, druhý německy a třetí česky, byla francouzština. K tomu si přidej vliv francouzské revoluce, a máš odpověď na otázku, proč francouzština byla základním světovým jazykem třeba v období tzv. první republiky.

No a po WWII byla němčina mrtvá, rozuměj v tom směru, že by se třeba Amík „namáhal“ s Francouzem mluvit německy – oba nechtěli. Východní blok měl komunikační jazyk ruštinu (dodnes velmi praktické třeba v DDR!), no a na západě vládl kdo, kdo vyhrál vojnu? Angláni, Amíci. Tak?

Nebylo, udělat z latiny „esperanto“ by nebylo praktické.

Za prvé, jakou latinu? Církevní? Nebo buranskou? Nebo jakou? Podívej se, latinu po staletí drží v rukou církev. Církevní výslovnost latiny je odlišná od výslovnosti, jak jí hovořili běžní Římané, uvedu příklad – Pater noster:

Psáno:

Pater noster qui es in caelis,
sanctificetur nomen tuum,
adveniat regnum tuum,
fiat voluntas tua sicut in caelo et in terra.
Panem nostrum quotidianum da nobis hodie,
et dimitte nobis debita nostra,
sicut et nos dimittimus debitoribus nostris.
Et ne nos inducas in tentationem,
sed libera nos a malo.
(Quia tuum est regnum, et potestas, et gloria in saecula. Amen.)

Když bych to měl přečíst já, bude to znít, zhruba, takto:

Pater noster kvi es in kajlis,
sanktifiketur nomen tvum,
adveniat regnu tvum,
fiat voluntas tua
sikut in kajlo et in terra.
Panem nostrum kvotidianum da nobis hodie,
et dimitte nobis debita nostra,
sikut et nos dimittimus debitoribus nostris.
Et ne nos indukas in tentationem,
sed libera nos a malo.
(Kvia tvum est regnum, et potestas, et gloria in sajkula. Amen.)

Teďka náš kněz, nebo náš ministrant, to bude číst v tzv. tradiční církevní výslovnosti, zhruba takto:

Pater noster qvi es in célis,
sanktificetur nomen tuum,
adveniat regnum tuum,
fiat voluntas tua,
sikut in célo et in tera.
Panem nostrum kvótidianum da nobis hodie,
et dimite nobis debita nostra,
sikut et nos dimitimus debitoribus nostris.
Et ne nos indukas in tentacionem,
sed libera nos a malo.
(Kvia tuum est regnum, et potestas, et gloria in sékula. Amen.)

Ale vlašský kněz, nebo minister, a nejen vlašský, ale všude tam, kde se ta italská výslovnost (= vlastně jako italštiny) ujala, přečte zhruba toto:

Pater noster, kvi es in čélis,
sanktifičétur nomen tuum,
advenitat regnum tuum,
fiat voluntas tua,
sikut in čelo et in tera.
Panem nostrum qvotidianum da nobis hodie,
et dimite nobis debita nostra,
sikut et nos dimitimus debitoribus nostris,
et ne nos indukas in tentasionem,
sed libera nos a málo.
(Kvia tuum est regnum, et potestas, et gloria in sékula. Ámen.)

Nebudou si vzájemně rozumět. Uvedu příklad: když jsem, svého času, učil, mimochodem dospělého chlapa, který je jazykové kopyto, pouhopouhou správnou církevní dikci Domine non sum dignus, tak on říkal, zhruba, toto:

Dómine, non sum dignus, ut in trés sub tektum meum, sed tanktum dik verbó et sanábitur anima mea.

Správná církevní výslovnost zní, zhruba, takto:

Domine, non sum dignus, ut intres sub tektum meum, sed tantum dik verbo et sanabitur anima mea.

To, co přečetl on, znamenalo doslova toto: „Pane, nejsem hoden, bys ve třech pod střechu mou, leč dotkni jen slovem a uzdravena bude jest duše má.“

Je-li to přečteno správně, znamená to ale toto: „Pane, nejsem hoden, bys vešel pod střechu mou, leč řekni jen slovo a uzdravena bude jest duše má.“

Vůbec, pokud je u nás sloužena tzv. Tridentská mše (gregoriánský rithus), většinou zaznívají od oltáře úplné nesmysly, protože Slované obecně, a Češi zvlášť, s výslovností latiny bojují. Ona je „kratka“, a v církevních příručkách jsou čárky tam, kde má být důraz, protože Češi dávají důraz v latině špatně. No, a když jeden idiot učí druhého, tak oni to potom čtou, klidně, jako dlouhé, tak to už je pak úplně 🤪!

Další věc: latina se, jako běžný, komunikační, jazyk nepoužívá už pomalu dva tisíce let. Nejen běžné vulgarismy a hovorové výrazy a frase, ale i technické termíny by se musely, postupně, nějak, uměle, překládat. Stejně by to byly, pravděpodobně, anglikanismy (pusy, motherfucker, climax …).

To nevyrobíš! 🤷‍♀️😅

Filip84

Odpověděl/a – 9.duben 15:48

Tak jednoduchá odpověď je, že lingua franca je ovlivněna aktuální politikou.

Když bylo Imperium Romanum, tak odpověď je jasná, proč to byla latina: protože Imperium Romanum sahalo od Skotska až někde za Jerusalem.

Po pádu západní Říše římské a období temna měla vzdělanost (gramotnost) ve svých rukou církev a jazykem západní církve byla latina. Takže, opět, je poněkud jasné, proč to byla opět latina.

Když církev ztratila svůj významný vliv, a dá se říci, že i monopol na vzdělání, to znamená někdy po Sněmu tridentském, prostě v období, kdy spousta států byla nově lutherská, kalvinistická, zwinglistická, plus anglikanismus, tak šlechta se vzdělávala, dávno byla vysoká šlechta gramotná, aniž by k tomu (nezbytně) potřebovala církev (duchovní), no a takovým základním komunikačním jazykem šlechty, pokud jeden třeba mluvil maďarsky, druhý německy a třetí česky, byla francouzština. K tomu si přidej vliv francouzské revoluce, a máš odpověď na otázku, proč francouzština byla základním světovým jazykem třeba v období tzv. první republiky.

No a po WWII byla němčina mrtvá, rozuměj v tom směru, že by se třeba Amík „namáhal“ s Francouzem mluvit německy – oba nechtěli. Východní blok měl komunikační jazyk ruštinu (dodnes velmi praktické třeba v DDR!), no a na západě vládl kdo, kdo vyhrál vojnu? Angláni, Amíci. Tak?

Nebylo, udělat z latiny „esperanto“ by nebylo praktické.

Za prvé, jakou latinu? Církevní? Nebo buranskou? Nebo jakou? Podívej se, latinu po staletí drží v rukou církev. Církevní výslovnost latiny je odlišná od výslovnosti, jak jí hovořili běžní Římané, uvedu příklad – Pater noster:

Psáno:

Pater noster qui es in caelis,
sanctificetur nomen tuum,
adveniat regnum tuum,
fiat voluntas tua sicut in caelo et in terra.
Panem nostrum quotidianum da nobis hodie,
et dimitte nobis debita nostra,
sicut et nos dimittimus debitoribus nostris.
Et ne nos inducas in tentationem,
sed libera nos a malo.
(Quia tuum est regnum, et potestas, et gloria in saecula. Amen.)

Když bych to měl přečíst já, bude to znít, zhruba, takto:

Pater noster kvi es in kajlis,
sanktifiketur nomen tvum,
adveniat regnu tvum,
fiat voluntas tua
sikut in kajlo et in terra.
Panem nostrum kvotidianum da nobis hodie,
et dimitte nobis debita nostra,
sikut et nos dimittimus debitoribus nostris.
Et ne nos indukas in tentationem,
sed libera nos a malo.
(Kvia tvum est regnum, et potestas, et gloria in sajkula. Amen.)

Teďka náš kněz, nebo náš ministrant, to bude číst v tzv. tradiční církevní výslovnosti, zhruba takto:

Pater noster qvi es in célis,
sanktificetur nomen tuum,
adveniat regnum tuum,
fiat voluntas tua,
sikut in célo et in tera.
Panem nostrum kvótidianum da nobis hodie,
et dimite nobis debita nostra,
sikut et nos dimitimus debitoribus nostris.
Et ne nos indukas in tentacionem,
sed libera nos a malo.
(Kvia tuum est regnum, et potestas, et gloria in sékula. Amen.)

Ale vlašský kněz, nebo minister, a nejen vlašský, ale všude tam, kde se ta italská výslovnost (= vlastně jako italštiny) ujala, přečte zhruba toto:

Pater noster, kvi es in čélis,
sanktifičétur nomen tuum,
advenitat regnum tuum,
fiat voluntas tua,
sikut in čelo et in tera.
Panem nostrum qvotidianum da nobis hodie,
et dimite nobis debita nostra,
sikut et nos dimitimus debitoribus nostris,
et ne nos indukas in tentasionem,
sed libera nos a málo.
(Kvia tuum est regnum, et potestas, et gloria in sékula. Ámen.)

Nebudou si vzájemně rozumět. Uvedu příklad: když jsem, svého času, učil, mimochodem dospělého chlapa, který je jazykové kopyto, pouhopouhou správnou církevní dikci Domine non sum dignus, tak on říkal, zhruba, toto:

Dómine, non sum dignus, ut in trés sub tektum meum, sed tanktum dik verbó et sanábitur anima mea.

Správná církevní výslovnost zní, zhruba, takto:

Domine, non sum dignus, ut intres sub tektum meum, sed tantum dik verbo et sanabitur anima mea.

To, co přečetl on, znamenalo doslova toto: „Pane, nejsem hoden, bys ve třech pod střechu mou, leč dotkni jen slovem a uzdravena bude jest duše má.“

Je-li to přečteno správně, znamená to ale toto: „Pane, nejsem hoden, bys vešel pod střechu mou, leč řekni jen slovo a uzdravena bude jest duše má.“

Vůbec, pokud je u nás sloužena tzv. Tridentská mše (gregoriánský rithus), většinou zaznívají od oltáře úplné nesmysly, protože Slované obecně, a Češi zvlášť, s výslovností latiny bojují. Ona je „kratka“, a v církevních příručkách jsou čárky tam, kde má být důraz, protože Češi dávají důraz v latině špatně. No, a když jeden idiot učí druhého, tak oni to potom čtou, klidně, jako dlouhé, tak to už je pak úplně 🤪!

Další věc: latina se, jako běžný, komunikační, jazyk nepoužívá už pomalu dva tisíce let. Nejen běžné vulgarismy a hovorové výrazy a frase, ale i technické termíny by se musely, postupně, nějak, uměle, překládat. Stejně by to byly, pravděpodobně, anglikanismy (pussy, cock, fuck, motherfucker, climax …).

To nevyrobíš! 🤷‍♀️😅