Odpověděl/a – 6.únor 0:16
Používej spíš přítomný čas, když se bavíš o mytoloogie atd (tj.
„Zeus byl králem bohů“… kdy BYL a tedy proč už není? a nebyl-li
nikdy, tak proč to BYL? Správně je „Zeus je král bohů“ atd., neboť on
je v mytologii/náboženeství stále tím bohem).
Platí stejný princip jako u Hérakla… pokud by překonal své lidství,
stal by se bohem. Nevadí, že Héraklés byl polobůh už za života mnohým
obdařený. Akorát, že něco takového bylo/je extrémně nemožné.
Héraklés byl vlastně jediný komu se to povedlo. Vyjímkou možná
Ariadna – kterou si vzal Dionýsos a stala se z ní bohyně. Zdálo by se,
že zde to nebylo za zásluhy a za život jaký vedla (jako u Hérakla), ale
není to pravda. Bylo to za její charakter, půvab a příkladný život –
tj. byla taková, že se do ní zamiloval i sám bůh a učinil z ní bohyni.
A to byla předtím jen smrtelnice/člověk (i když dcera krále).
Byly by zde i „jednodušší“ cesty, jak se stát bohem. A to sníst/vypít nektar a ambrozii… kdyby je okusil smrtelník, stal by se bohem. Potíž ovšem je, že zde není tak nějak možnost se k nim dostat. Totéž platí pro zlaté jablko (granátové) ze zahrady Hesperidek. Platí zde totéž – alespoň se to říkalo – že když ho pozře obyčejný člověk – stane se bohem. Akorát by někdo musel najít tu zahradu a dostat se přes draka Ládóna (a jediný, kdo se tam dostal byl Héraklés… a podle jiné verze to byl titán Atlas, který to udělal místo něj… ale přikláním se spíš k tomu, že to byl sám Héraklés. Za jedno by bylo nepravděpodobné, aby to pro něj de facto bezdůvodně udělal a za druhé měl Atlanta proměnit v kámen Perseus už téměř o 2 století dřív… takže nemohl Héraklovi donést zlatá jablka).
(4. stejně jako v některých jiných naboženstvích zde platí/platila tato jistá teorie o reinkarnaci: že postupnými reinakarnacemi a věky, kterými to trvá se nakonec duše povznáší, až nakonec překoná člověka a stane se něčím víc, božským, spojí se s božstvem atd. Ale to je spíš filozofický koncept – a to jen některých starořeckých autorů – než přímo součást mytologie).
Vysoce úspěšní jedinci (nebo ti co měli kult, velký věhlas atd) byli
prohlášeni za bohy. Například Alexandr Veliký nebo římští císaři. ALE
tohle už není součást mytologie a je to spíš věc lidí, kteří si
myslí, že se stali bohy anebo je začali posmrtně uctívat jako „skoro
bohy“ či „lisdké bohy“ (i když byli třeba oficiálně kněžími
uznáni za božstva).
Modlilo se ale i k „obyčejným“ héroúm/hrdinům nebo duším (a hlavně
předkům)… z toho vyplývá, že to má taky svůj význam a že posmrtně
mají „tito“ taky svůj vliv a moc. Byť to samozřejmě nejsou bohové. Ale
sand mohli/mohou zasahovat do lidského světa a někomu pomáhat atd.
Získat božské schopnost – v jisté omezené míře – bylo možné i jinak. A to už za života jako smrtelník. Tak například různé magické předměty, které vlastníkovi dají nadpřirozenou moc. Anebo vůbec čarodějové/magikové, kterým díky jejich magickým schopnostem (které se daly osvojit) byla propůjčována moc bohů (o tom vlastně magie a nadpřirozeno bylo…). A bohové tímto někomu umožnili být neviditelný, mít nadlidskou sílu, být neztranitelný, přěmístit se, mít nějakou moc, sesílat kouzla atd. Takže stačilo se naučit magii a vzývat kupříkladu Hekaté. :D
Odpověděl/a – 6.únor 0:24
Používej spíš přítomný čas, když se bavíš o mytoloogie atd (tj.
„Zeus byl králem bohů“… kdy BYL a tedy proč už není? a nebyl-li
nikdy, tak proč to BYL? Správně je „Zeus je král bohů“ atd., neboť on
je v mytologii/náboženeství stále tím bohem).
Platí stejný princip jako u Hérakla… pokud by překonal své lidství,
stal by se bohem. Nevadí, že Héraklés byl polobůh už za života mnohým
obdařený. Akorát, že něco takového bylo/je extrémně nemožné.
Héraklés byl vlastně jediný komu se to povedlo. Vyjímkou možná
Ariadna – kterou si vzal Dionýsos a stala se z ní bohyně. Zdálo by se,
že zde to nebylo za zásluhy a za život jaký vedla (jako u Hérakla), ale
není to pravda. Bylo to za její charakter, půvab a příkladný život –
tj. byla taková, že se do ní zamiloval i sám bůh a učinil z ní bohyni.
A to byla předtím jen smrtelnice/člověk (i když dcera krále).
Byly by zde i „jednodušší“ cesty, jak se stát bohem. A to
sníst/vypít nektar a ambrozii… kdyby je okusil smrtelník, stal by se bohem.
Potíž ovšem je, že zde není tak nějak možnost se k nim dostat. Totéž
platí pro zlaté jablko (granátové) ze zahrady Hesperidek. Platí zde
totéž – alespoň se to říkalo – že když ho pozře obyčejný
člověk – stane se bohem. Akorát by někdo musel najít tu zahradu a dostat
se přes draka Ládóna (a jediný, kdo se tam dostal byl Héraklés… a podle
jiné verze to byl titán Atlas, který to udělal místo něj… ale
přikláním se spíš k tomu, že to byl sám Héraklés. Za jedno by bylo
nepravděpodobné, aby to pro něj de facto bezdůvodně udělal a za druhé
měl Atlanta proměnit v kámen Perseus už o nějaké 2 století dřív…
takže nemohl Héraklovi donést zlatá jablka).
Je však třeba říct, že tito noví bohové byli těmi nižší bůžky (tj.
druhořadé, méně mocné). Rozhodně by nepatřili mezi velkou dvanáctku ani
by se s nimi nemohli rovnat… Ve srovnání se smrtelníky nebo s čímkoli
jiným však pořád bohové.
(4. stejně jako v některých jiných naboženstvích zde platí/platila tato jistá teorie o reinkarnaci: že postupnými reinakarnacemi a věky, kterými to trvá se nakonec duše povznáší, až nakonec překoná člověka a stane se něčím víc, božským, spojí se s božstvem samotným atd. Ale to je spíš filozofický koncept – a to jen některých starořeckých autorů – než přímo součást mytologie).
Vysoce úspěšní jedinci (nebo ti co měli kult, velký věhlas atd) byli
prohlášeni za bohy. Například Alexandr Veliký nebo římští císaři. ALE
tohle už není součást mytologie a je to spíš věc lidí, kteří si
myslí, že se stali bohy anebo je začali posmrtně uctívat jako „skoro
bohy“ či „lisdké bohy“ (i když byli třeba oficiálně kněžími
uznáni za božstva).
Modlilo se ale i k „obyčejným“ héroúm/hrdinům nebo duším (a hlavně
předkům)… z toho vyplývá, že to má taky svůj význam a že posmrtně
mají „tito“ taky svůj vliv a moc. Byť to samozřejmě nejsou bohové. Ale
snad mohli/mohou zasahovat do lidského světa a někomu pomáhat atd.
Získat řekněme božské schopnost – v jisté omezené míře – bylo možné i jinak. A to už za života jako smrtelník. Tak například různé magické předměty, které vlastníkovi dají nadpřirozenou moc. Anebo vůbec čarodějové/magikové, kterým díky jejich magickým schopnostem (které se daly osvojit) byla propůjčována moc bohů (o tom vlastně magie a nadpřirozeno bylo/je…). A bohové tímto někomu umožnili být neviditelný, mít nadlidskou sílu, být neztranitelný, přěmístit se, mít jasnozřivost, mít nějakou moc, sesílat kouzla atd. Takže stačilo se naučit magii a vzývat kupříkladu Hekaté (jako tvoji hlavní bohyni). :D