Historie úprav

Disraeli

Odpověděl/a – 24.leden 22:27

Už jsem to tu možná kdysi psal, teď nevím. Vybrat jednu je obtížné, mám rád poezii a mám hodně rád starověké autory. Když nebudu počítat epickou poezii jako některá dramat, eposy (a podobné), které mám velmi rád, tak třeba tato báseň od Michelangela patří k mým nejoblíbenějším:

”Když jedna láska, jedno čisté vzplání,
jeden los pojí zde dva milence,
když jeden osud v jednom oba raní,
když jeden duch v dvou srdcích jedno chce,

když jedna duše obývá dvě těla
a vzlétá s nimi na týchž perutích,
když jedna rána, jedna zlatá střela
lásky dvě hrudi zapálí jak vích,

když plný štěstí milý žije v milém
a ne už v sobě, takže v obou dvou
procitá touha zemřít najednou,

když tisíc lásek není ani dílem
tak věrné lásky, a tak pevných pout,
jak jeden hněv je může roztrhnout?”

Z „Galantní poezie“ (na odlehčení. Ty nejsou vyloženě nejoblíbenější, ale jsou to takové poetické blbůstky, které mi utkvěly v hlavě :)) :
„BĚDNÝ NÁLEZ

Iris jde lesem na klestí,
jde
a tu se jí poštěstí
kalhoty hocha nalézti.
Przkoumala je drobátko
vzdychla si ale zakrátko:

Jen hnízdo a ne ptáčátko.”

a

„O KORZETU

Proč zaháníte ňadra pod jho,
paní,
proč vězníte je krutě pod korzet?
Strádají ve vazbě a v upoutání
a je jim teprv dvacet čtyři let!
Cožpak se tyhle tresty s dneškem kryjí?
Přestaňte ohlížet se na módu.
Vyhlaste okamžitě amnestii
a dejte těm svým vězňům svobodu.”

Líbí se mi prostě „klasičtí“, staří autoři. Třeba pár (jakože hodně) básní od Ronsarda, od Puškina, od Shakespeara (hlavně sonet 66) http://kpz.wz­.cz/poezie.php?a­ID=5&artID=274 nebo Jedovatý strom od Williama Blaka http://janfila­.com/skladby/ko­morni/komorni_pis­ne_blake.php (předoslední, ale i „Tygr“ je dobrý, a třeba originály v AJ jsou taky boží). A plno dalších.

Ronsard (on byl borec. Vedle něj je přeceňovaný Villon úplný amatér – tvl jakýsi bohém), Př.:

„Umírám, Paschale, když krásu její,
půvabné čelo, ústa, oči zřím,
oči, v nichž sídlila láska především
a které mě svým šípem ubíjejí.

Krev v žilách stydne mi, nervy se chvějí
a na chvíli jsem hostem nebeským,
protože, okouzlen, prožívat smím
štěstí: vždyť kroky mé ji provázejí.

Kdybych tak králem byl ! Pak mocí svou
ihned bych učinil ji královnou.
Však nejsem nic, a tudíž pro mne není

krása, k níž neumím se přiblížit
a která jedním pohledem svým mění
v říčku můj zrak a srdce v skalní štít.”

A mám rád i Arabskou poezii (celkově literaturu) a hlavně Rúmího
(pár jich vypíšu, stejně už jsem se rozepsal :D):

„Od toho dne, kdy mé oko v tvou tvář popatřilo,
není chvíle, aby hořem krev teď neronilo.
Buď mi jedem, budu-li bez tebe pohár pít,
buď mi smrtí, budu-li bez tebe muset žít!”

„Stár jsem, mlád jsem, šíp jsem, luk jsem,
věčná moc jsem, já já nejsem, nejá já jsem.
Zapal oheň v srdci svém, shořte! řekni starostem,
až se noc promění v den – já já nejsem.
Že je nízké naše bytí, zvábilo je víno k pití,
srdce opět zmizelo – já já nejsem.
(Já jsem jaro, já jsem sad, jeho pýchou chci se stát,
jsem hluboce zamilován – já já nejsem.)
V lukách je mým cypřišem, On je duší v těle mém,
On je řečí v ústech mých – já já nejsem.
Duši, srdce upoutal, když mi řekl – stud mě jal -:
nehovoř, žes voda s hlínou – nejá já jsem.”
<ta závorka je tam proto, že jsem to viděl ve dvou překladech. V jednom ta věta byla, v jiném ne>

„Tvé jméno mám na rtech,
tvůj obrat mám v očích,
vzpomínku na tebe mám v srdci,
komu mám tedy psát?”

<Na závěr trochu delší, ale tu mám asi nejrdaši> :)
„Byl jsem toho dne, kdy jména nebyla,
ani známky existence, jež by jméno nosila.
Mnou vzniklo pojmenování, mnou vznikla jména.
V onom dni, kdy slůvka „já“ či „my“ nic nevyjevila,
zřel jsem cípek kadeře miláčka.,
krásnou kadeř, jež se dosud neobjevila.
Prohlédl jsem usilovně kříž a křesťany,
na kříži tu nebyl, duše marně po něm toužila.
Zašel jsem do modlitebny ve starém městě,
ani stopa se tu po něm nezrcadlila.
Zašel jsem do Herátu a Kandaháru, do hor,
v údolích i ve výšinách jenom mlha proudila.
Vydal jsem se tedy na vrch hory Káf -
kromě fénixova hnízda ničím neokouzlila.
Uzdu žádosti jsem vedl do Káby,
u starých ani u mladých stopa po něm nebyla.
Tázal jsem se po něm u Ibn Síny,
schopnost Ibn Síny však tu nepostačila.
Došel jsem pak až do místa „vzdálenosti dvou luků“,
ani na vynikajícím místě šlépěj nezbyla.
Pohlédl jsem tedy do vlastního srdce -
ano, tam ho moje duše, tam ho spatřila.”

Bokem bych uvedl ještě lyrickou poezii (Ale těch skladeb by byly mraky), třeba od Guillauma de Machauta (středověký fr. básník/skladatel sloužící Janu Lucemburskému), skladba „Je vivroie liement“
https://genius­.com/Guillaume-de-machaut-je-vivroie-liement-lyrics
https://lyric­stranslate.com/en/je-vivroie-liement-i-should-lead-happy-life.html

Zde je to nazpíváno: https://www.y­outube.com/wat­ch?v=9ti59NdbG1c
A zde dokonce od české skupiny: https://www.y­outube.com/wat­ch?v=KFRUM_iN­zZ4

Disraeli

Odpověděl/a – 24.leden 22:50

Už jsem to tu možná kdysi psal, teď nevím. Vybrat jednu je obtížné, mám rád poezii a mám hodně rád starověké autory. Když nebudu počítat epickou poezii jako některá dramat, eposy (a podobné), které mám velmi rád, tak třeba tato báseň od Michelangela patří k mým nejoblíbenějším:

”Když jedna láska, jedno čisté vzplání,
jeden los pojí zde dva milence,
když jeden osud v jednom oba raní,
když jeden duch v dvou srdcích jedno chce,

když jedna duše obývá dvě těla
a vzlétá s nimi na týchž perutích,
když jedna rána, jedna zlatá střela
lásky dvě hrudi zapálí jak vích,

když plný štěstí milý žije v milém
a ne už v sobě, takže v obou dvou
procitá touha zemřít najednou,

když tisíc lásek není ani dílem
tak věrné lásky, a tak pevných pout,
jak jeden hněv je může roztrhnout?”

Z „Galantní poezie“ (na odlehčení. Ty nejsou vyloženě nejoblíbenější, ale jsou to takové poetické blbůstky, které mi utkvěly v hlavě :)) :

„BĚDNÝ NÁLEZ

Iris jde lesem na klestí,
jde
a tu se jí poštěstí
kalhoty hocha nalézti.
Przkoumala je drobátko
vzdychla si ale zakrátko:

Jen hnízdo a ne ptáčátko.”

a

„O KORZETU

Proč zaháníte ňadra pod jho,
paní,
proč vězníte je krutě pod korzet?
Strádají ve vazbě a v upoutání
a je jim teprv dvacet čtyři let!
Cožpak se tyhle tresty s dneškem kryjí?
Přestaňte ohlížet se na módu.
Vyhlaste okamžitě amnestii
a dejte těm svým vězňům svobodu.”

Líbí se mi prostě „klasičtí“, staří autoři. Třeba pár (jakože hodně) básní od Ronsarda, od Puškina, od Shakespeara (hlavně sonet 66) http://kpz.wz­.cz/poezie.php?a­ID=5&artID=274 nebo Jedovatý strom od Williama Blaka http://janfila­.com/skladby/ko­morni/komorni_pis­ne_blake.php (předoslední, ale i „Tygr“ je dobrý, a třeba originály v AJ jsou taky boží. Ale u Tygra mám radši tento překlad: https://www.cesky-jazyk.cz/citan­ka/william-blake/tygr-the-tiger.html#ax­zz7rLka9RgD). A plno dalších.

Ronsard (on byl borec. Vedle něj je přeceňovaný Villon úplný amatér – tvl jakýsi bohém), Př.:

„Umírám, Paschale, když krásu její,
půvabné čelo, ústa, oči zřím,
oči, v nichž sídlila láska především
a které mě svým šípem ubíjejí.

Krev v žilách stydne mi, nervy se chvějí
a na chvíli jsem hostem nebeským,
protože, okouzlen, prožívat smím
štěstí: vždyť kroky mé ji provázejí.

Kdybych tak králem byl ! Pak mocí svou
ihned bych učinil ji královnou.
Však nejsem nic, a tudíž pro mne není

krása, k níž neumím se přiblížit
a která jedním pohledem svým mění
v říčku můj zrak a srdce v skalní štít.”

A mám rád i Arabskou (resp. islámskou – protože i tureckou/tur­kickou, preskou atd) poezii – celkově literaturu – a hlavně Mevlanu (Rúmího)
(pár jich vypíšu, stejně už jsem se rozepsal :D):

„Od toho dne, kdy mé oko v tvou tvář popatřilo,
není chvíle, aby hořem krev teď neronilo.
Buď mi jedem, budu-li bez tebe pohár pít,
buď mi smrtí, budu-li bez tebe muset žít!”

„Stár jsem, mlád jsem, šíp jsem, luk jsem,
věčná moc jsem, já já nejsem, nejá já jsem.
Zapal oheň v srdci svém, shořte! řekni starostem,
až se noc promění v den – já já nejsem.
Že je nízké naše bytí, zvábilo je víno k pití,
srdce opět zmizelo – já já nejsem.
(Já jsem jaro, já jsem sad, jeho pýchou chci se stát,
jsem hluboce zamilován – já já nejsem.)
V lukách je mým cypřišem, On je duší v těle mém,
On je řečí v ústech mých – já já nejsem.
Duši, srdce upoutal, když mi řekl – stud mě jal -:
nehovoř, žes voda s hlínou – nejá já jsem.”
<ta závorka je tam proto, že jsem to viděl ve dvou překladech. V jednom ta věta byla, v jiném ne>

„Tvé jméno mám na rtech,
tvůj obraz mám v očích,
vzpomínku na tebe mám v srdci,
komu mám tedy psát?”

<Na závěr trochu delší, ale tu mám od něj asi nejradši> :)

„Byl jsem toho dne, kdy jména nebyla,
ani známky existence, jež by jméno nosila.
Mnou vzniklo pojmenování, mnou vznikla jména.
V onom dni, kdy slůvka „já“ či „my“ nic nevyjevila,
zřel jsem cípek kadeře miláčka.,
krásnou kadeř, jež se dosud neobjevila.
Prohlédl jsem usilovně kříž a křesťany,
na kříži tu nebyl, duše marně po něm toužila.
Zašel jsem do modlitebny ve starém městě,
ani stopa se tu po něm nezrcadlila.
Zašel jsem do Herátu a Kandaháru, do hor,
v údolích i ve výšinách jenom mlha proudila.
Vydal jsem se tedy na vrch hory Káf -
kromě fénixova hnízda ničím neokouzlila.
Uzdu žádosti jsem vedl do Káby,
u starých ani u mladých stopa po něm nebyla.
Tázal jsem se po něm u Ibn Síny,
schopnost Ibn Síny však tu nepostačila.
Došel jsem pak až do místa „vzdálenosti dvou luků“,
ani na vynikajícím místě šlépěj nezbyla.
Pohlédl jsem tedy do vlastního srdce -
ano, tam ho moje duše, tam ho spatřila.”

Bokem bych uvedl ještě lyrickou poezii (ostatně těch skladeb by byly mraky), třeba od Guillauma de Machauta (středověký fr. básník/skladatel sloužící Janu Lucemburskému), skladba „Je vivroie liement“
https://genius­.com/Guillaume-de-machaut-je-vivroie-liement-lyrics
https://lyric­stranslate.com/en/je-vivroie-liement-i-should-lead-happy-life.html

Zde je to nazpíváno: https://www.y­outube.com/wat­ch?v=9ti59NdbG1c
A zde dokonce od české skupiny: https://www.y­outube.com/wat­ch?v=KFRUM_iN­zZ4