Historie úprav
Odpověděl/a – 7.prosinec 23:12
Bybel, sám o sobě, jako takový, je sbírka starých bájí, kronik bez možnosti ověření authenticity, poesie, prosy, pohádek ve stylu Vasilisa Krasivaya, Finist yasnyy Sokol, či Baba Yaga.
Tanach je docela zajímavým psychologickým a sociologickým exkursem do mentality a společenského uspořádání starých Israelitů. Jediným jeho problémem je, že neexistuje český překlad Tanach od Israelitů a křesťanské překlady jsou silně tendenční. Český překlad Tory neexistuje, nejbližší je tłumaczenie Tory po polsku od rabina Saszka Pekaricy (Šašek, čuješ to? Máš jmenovce, a slavného!).
Překvapivě relativně přesným překladem je Vulgata, Thora ve Vulgatě není zkreslená, a oproti překladu Pekaricy ani ovlivněna ústní Thorou (karaimové, logicky, překlad do polštiny, ani češtiny, nemají).
Na překladu velmi záleží.
Litera gesta docet, quid credas allegoria, moralis quid agas, quid speres anagogia.
Český překlad Bybelu, který by se přibližoval originálu, neexistuje, poněvadž neexistuje překlad, který by se nesnažil přiblížit jeho čtenáři. Bylo by potřebné, aby se čtenář sám oblomil v biblických pojmech, a pak sám sobě našel cestu, jak proniknout do jeho myšlenkového světa.
U Thory to není nijak složité, tedy přesahuje-li intellektuální rozměr čtenáře intellektuální rozměr Medvídka Pú, a má-li alespoň elementární znalosti reálií starých Israelitů, poněvadž je až primitivně jednoduchý. Musí být, poněvadž staří Israelité nebyli ani intellektuálové, ani filosofové, ani gramotní.
Silně nedoporučuji číst **Tanach **v křesťanském překladu, byť by se jevil sebelepším (což obecně v mentalitě lidí znamená jednodušší: jsou líní!). Jakýkoli křesťanský překlad Tanachu je kulturní krádeží, na kterou nemá, ta či ona, křesťanská denominace sebemenší právo; křesťanství je jiné náboženství a s judaismem je neslučitelné ipso facto.
Judaismus, oproti křesťanství, je náboženstvím kmenovým, klanovým, přičemž, historicky, je to náboženství, které tvoří identitu národa. Proto je Israel národ knihy a Tanach, zejména pak Thora, se těší typově nesrovnatelné míře úcty, než jaké se těší kanonické texty u křesťanů.
"Posvátné texty v židovské domácnosti:
Posvátné texty najdeme v knihovnách mnoha židovských domácností. Tanach (Tóra, Proroci a Spisy), často s komentářem, bývají i v těch nejsekulárnějších rodinách (mnozí Izraelci dostávají Tanach jako dárek například při ukončení školy nebo základního vojenského výcviku). V praktikujících rodinách (i v mnoha nepraktikujících) mají k základní literatuře navíc rozsáhlou biblickou knihovnu s dalšími komentáři, Mišnu (se základními komentáři), Talmud (včetně rozsáhlých komentářů), Šulchan Aruch a novější kodexy a příručky pro náboženskou praxi. Kromě nich najdeme díla příbuzných disciplín náboženských studií – například filosofie, etiky a současných událostí – a specializovanou literaturu odpovídající zaměření rodiny (chasidskou, sefardskou, aškenázskou). Rabíni vlastní a využívají rozsáhlé sbírky talmudických komentářů, responsa a právní kodexy.
Téměř každý Žid má doma standardně modlitební knihy. Sidur (pl. sidurim), který se používá při denních bohoslužbách a o šabatu, je výsledkem vývoje delšího než tisíc let. Ještě dříve byly modlitby součástí ústní tradice a recitovaly se zpaměti. Zapisování modliteb začalo na konci talmudické éry, ale první skutečný sidur, Seder Rav Amram Gaon, který byl sepsán na žádost španělských Židů, pochází z 9. století. Sidur byl zpočátku používán pouze na Jom kipur a o dalších svátcích; časem se tak rozšířil, že současní rabíni rozhodně nedoporučují učit se ho zpaměti. Některé sidurim obsahují také modlitby pro sváteční bohoslužby, halachické instrukce k bohoslužbám a komentáře k liturgii. Liturgický ritus existuje v několika verzích a liší se podle komunit (aškenázské, chasidské, sefardské, jemenské). Některé sidurim obsahují modlitby na svátek nezávislosti Izraele, které zavedl izraelský Vrchní rabinát.
V mnoha židovských domovech existují další díla posvátné literatury jako např. hagada (příběh pesachu) a šabatový zpěvník (často spojen s modlitbami po jídle).
Protože tyto knihy jsou svým obsahem posvěcovány, ukládají se po skončení životnosti do genízy (zvláštní sklad či archív) a pak se rituálně pohřbívají." (https://embassies.gov.il/Praha/AboutIsrael/People/Pages/Jewish-Sacred-Texts.aspx)
Jestliže někdo čte český, křesťanský, překlad Tanachu, tak i mezi nimi je dosti významný rozdíl, leč obávám se, že i sebelepší čtení tohoto překladu mu nedá víc, než hodně vzdálenou představu o obsahu děl samotných a k jeho kulturnímu obohacení nepřispěje ničím moc víc, než všeobecným přehledem, a půjde-li o lingvisticky kvalitní překlad, rozšířením slovní zásoby. Protože třeba Bible Svatováclavská nebo Sýkorův překlad, jsou v tomto na vysoké úrovni. Číst tzv. Českou ekumenickou Bibli, nebo Bibli 21. století, je absolutně k ničemu.
Co se týká Novum Testamentum, tak s jejich překladem, na straně jedné, problém není: postačí jakýkoli tradiční katholický překlad: Bible Pražská, Bible Svatováclavská, či překlad od Sýkory či Schallerův překlad lithurgický, pouze nedoporučuji číst Český lithurgický překlad. I ten Bybel Jeruzalémský je docela dobrý, dnešnímu čtenáři bude asi nejbližší. Orthodoxní (pravoslavný, byzantinský) překlad Bybelu do češtiny neexistuje, a z tohoto úhlu pohledu je mentalitě toho institucionalisovaného, státního, křesťanství, západní katholicismus nejblíže, tedy ve své tradiční formě.
Katholického, nebo obecně překladu od Církve s velkým C, která má apoštolskou sukcessi a je, alespoň nějak, věrna Tradici (s velkým T, něco, jako křesťanský Talmud, raná patristika, Pravidla svatého Basila Velikého etc.), je nezbytně nutno se přidržet, protože jinak je Novum Testamentum pln lutherismů, umělých vsuvek, které jsou prokázané falsum a mají doplnit chybějící, aby bylo lze ustát thesis Sola Scriptura.
Je to, prostě a jednoduše, směs čtyř vybraných evangelií z XX, několika desítek epištol z několika stovek, jedněch skutků apoštolů z desítky. Nic víc, nic míň, část obrazu raného křesťanství, nakolik reálná, a na kolik zkreslená, ponechám na úsudku každého čtenáře.
Nevím, co by to mělo dnešnímu člověku positivního dát. Od starých Israelitů se máme čím obohatit, třeba i poučit, proč by ne, křesťanství je špatné ze samé podstaty, jde proti životu, přirozenosti, je submisivní, introvertní, nemocné. Bez urážky, já v něm nic positivního, ani přínosného, pro společnost, ani jedince, nenacházím. A to ani v těch jeho formách, které buďto zanikly samovolně, nebo z přičinění státní církve, např. u gnose. Ani v nejmenším!
Potud je to sbírka knih. Kronik bez možnosti ověření, pohádek, bájí, poesie a prosy, jak jsem již zmínil.
Pokud jsou, jako takové, čteny a vnímány, protože nic jiného to není a nic jiného nelze prokázat, prosím. Problém je v tom, že jsou zneužívány k propagandě ideologie, která se nazývá náboženství.
„Nedůvěřuji systematikům a vyhýbám se jim. Vůle k systému je nedostatkem poctivosti.“ (Friedrich Nietzsche: Der Wille zur Macht)
Každá ideologie má jediný cíl, a tím je vytvořit systém, který má něco zajistit – národně socialistický stát, beztřídní společnost, nebo „správný“ vztah k bohu, bohům, duchům, bubákům, babukenám, či, co já vím, komu ještě.
Na žádnou ideologii nepřijde někdo zdola, nikdy, vždycky je to „prorok“, „mesiáš“, „spasitel“, „inspirovaný“, „guru“, „vůdce“. Nikdy ta ideologie není přezkoumatelná, nelze prokázat objektivní materiální pravdou: někdo někdy viděl boží království? Někdo někdy vyfotil ráj na placatý přístroj? Někde, ve vyspělé průmyslové, či postprůmyslové, společnosti fungoval „beztřídní ráj“? Samozřejmě, že ne, jsou to nesmysly, nikdy to fungovat nebude.
Ale jak to prosadit, když to nebude fungovat? Tak, že se to zabalí do lákavého, instantního, pozlátka propagandy.
A je dokonale nepodstatné, jestli to evangelium, nebo ta epištola, vznikly, cíleně, jako nástroj propagandy, nebo k tomu byly využity, či zneužity. Dokonale nepodstatné. Jednou je to propaganda, hotovo.
Nic proti, lidé žijí s propagandou po tisíce let, ono sprostému lidu se pravda říci nemůže, realita se jim musí skrývat, ani jedno nechtějí a neunesli by to.
Ovšem Ausgerechnet křesťanství je ideologie velice nebezpečná, až společensky destruktivní. Vlastně podobně, jako komunismus, ale ještě mnohem víc.
Je tomu tak proto, že v křesťanství je všecko naopak. Už jsem to tu psal, budu se opakovat:
Křesťanství je nebezpečné tím, že oslabuje chuť do života, ničí přirozenou potenci. Křesťanství je „soucit s činy nepodařených a slabých“ (Friedrich Nietzsche, Der Antikrist). Stejně, jako komunismus musí zničit ty schopné, pracovité a samostatné, protože kde by jinak vzal ten majetek, který by, potom, mohl centralisticky přerozdělit těm, co jsou líní, neschopní, aby pak vedl k logickému úpadku a svému konci, a tak pořád dokolečka dokola, dáme-li jim příležitost, stejně tak křesťanství, jako komunismus, musí podkopávat lidi silnější, pracovitější, zaměřené na budoucnost, a na místo nich musí vytvořit opačný typ člověka – jedince ve stádu, existenci nemocnou a slabou.
Stejně, jako z komunismu, se z křesťanství vytratila jakákoli pravda a pravdivost, a tedy i morálka. Křesťanství se zastřešuje vymyšlenými příčinami („svobodná duše“, „já“, „bůh“, „duch“ …), jako komunismus se zastřešuje vymyšlenými příčinami („třídní nepřítel“, „třídní zášť“, „třídní boj“ …), vymyšlenými následky (hřích, trest, milost) a imaginárními bytostmi (bůh, Satan, duchové, anjelé). Stejně, jako v thesis o třídním boji a třídní nenávisti, neexistuje ani v křesťanském imaginárním světě neexistuje jakákoli představa vrozených, zaviněných a přirozených příčin, prosté kausality. Křesťanství, tedy, popírá, znehodnocuje a falšuje skutečnost. Z výrazu „přirozený“ učinilo „odsouzeníhodný“; učí opovrhovat tělem, hygienu odmítá jako smyslnost a nabízí falešnou grandiosnost obřadů, únik do Rausche od reality, závislost, malost.
Z křesťanství těží pouze slabí a nemajetní, je vhodné k ukrácení dlouhé chvíle, poněvadž stále udržuje vášnivý affekt vůči jedné, mocné, imaginární bytosti pomocí modliteb. Křesťanství je náboženství, které se vyhýbá veřejnosti, hledá úkryt, temný prostor. Je naplněno nenávistí vůči smyslům, smyslovým radostem a vlastně radosti ze života vůbec.
Svého času to byl způsob, jakým udělat v civilisaci pořádek, a to tak, že se z lidí udělali nemocní a slabí. Dnes je to pouze nebezpečná ideologie, jedna z mnoha, nic víc, nic míň.
Nebezpečná lidem, nebezpečná společnosti, nebezpečná životu. Bohužel, většina lidí je natolik pomatených, že ctnost považují za hřích a hřích za ctnost.
https://www.polskieradio.pl/8/22/Artykul/530659,Tora-po-polsku
http://www.myty.info/view.php?cisloclanku=2005030003
https://embassies.gov.il/Praha/AboutIsrael/People/Pages/Jewish-Sacred-Texts.aspx
Odpověděl/a – 7.prosinec 23:19
Bybel, sám o sobě, jako takový, je sbírka starých bájí, kronik bez možnosti ověření authenticity, poesie, prosy, pohádek ve stylu Vasilisa Krasivaya, Finist yasnyy Sokol, či Baba Yaga.
Tanach je docela zajímavým psychologickým a sociologickým exkursem do mentality a společenského uspořádání starých Israelitů. Jediným jeho problémem je, že neexistuje český překlad Tanachu od Israelitů a křesťanské překlady jsou silně tendenční. Český překlad Tory neexistuje, nejbližší je tłumaczenie Tory po polsku od rabina Saszka Pekaricy (Šašek, čuješ to? Máš jmenovce, a slavného!).
Překvapivě relativně přesným překladem je Vulgata, Thora ve Vulgatě není zkreslená, a oproti překladu Pekaricy ani ovlivněna ústní Thorou (karaimové, logicky, překlad do polštiny, ani češtiny, nemají).
Na překladu velmi záleží.
Litera gesta docet, quid credas allegoria, moralis quid agas, quid speres anagogia.
Český překlad Bybelu, který by se přibližoval originálu, neexistuje, poněvadž neexistuje překlad, který by se nesnažil přiblížit jeho čtenáři. Bylo by potřebné, aby se čtenář sám oblomil v biblických pojmech, a pak sám sobě našel cestu, jak proniknout do jeho myšlenkového světa.
U Thory to není nijak složité, tedy přesahuje-li intellektuální rozměr čtenáře intellektuální rozměr Medvídka Pú, a má-li alespoň elementární znalosti reálií starých Israelitů, poněvadž je až primitivně jednoduchý. Musí být, poněvadž staří Israelité nebyli ani intellektuálové, ani filosofové, ani gramotní.
Silně nedoporučuji číst **Tanach **v křesťanském překladu, byť by se jevil sebelepším (což obecně v mentalitě lidí znamená jednodušší: jsou líní!). Jakýkoli křesťanský překlad Tanachu je kulturní krádeží, na kterou nemá, ta či ona, křesťanská denominace sebemenší právo; křesťanství je jiné náboženství a s judaismem je neslučitelné ipso facto.
Judaismus, oproti křesťanství, je náboženstvím kmenovým, klanovým, přičemž, historicky, je to náboženství, které tvoří identitu národa. Proto je Israel národ knihy a Tanach, zejména pak Thora, se těší typově nesrovnatelné míře úcty, než jaké se těší kanonické texty u křesťanů.
"Posvátné texty v židovské domácnosti:
*Posvátné texty najdeme v knihovnách mnoha židovských domácností. Tanach (Tóra, Proroci a Spisy), často s komentářem, bývají i v těch nejsekulárnějších rodinách (mnozí Izraelci dostávají Tanach jako dárek například při ukončení školy nebo základního vojenského výcviku). V praktikujících rodinách (i v mnoha nepraktikujících) mají k základní literatuře navíc rozsáhlou biblickou knihovnu s dalšími komentáři, Mišnu (se základními komentáři), Talmud (včetně rozsáhlých komentářů), Šulchan Aruch a novější kodexy a příručky pro náboženskou praxi. Kromě nich najdeme díla příbuzných disciplín náboženských studií – například filosofie, etiky a současných událostí – a specializovanou literaturu odpovídající zaměření rodiny (chasidskou, sefardskou, aškenázskou). Rabíni vlastní a využívají rozsáhlé sbírky talmudických komentářů, responsa a právní kodexy.
Téměř každý Žid má doma standardně modlitební knihy. Sidur (pl. sidurim), který se používá při denních bohoslužbách a o šabatu, je výsledkem výv…ovaly se zpaměti. Zapisování modliteb začalo na konci talmudické éry, ale první skutečný sidur, Seder Rav Amram Gaon, který byl sepsán na žádost španělských Židů, pochází z 9. století. Sidur byl zpočátku používán pouze na Jom kipur a o dalších svátcích; časem se tak rozšířil, že současní rabíni rozhodně nedoporučují učit se ho zpaměti. Některé sidurim obsahují také modlitby pro sváteční bohoslužby, halachické instrukce k bohoslužbám a komentáře k liturgii. Liturgický ritus existuje v několika verzích a liší se podle komunit (aškenázské, chasidské, sefardské, jemenské). Některé sidurim obsahují modlitby na svátek nezávislosti Izraele, které zavedl izraelský Vrchní rabinát.
V mnoha židovských domovech existují další díla posvátné literatury jako např. hagada (příběh pesachu) a šabatový zpěvník (často spojen s modlitbami po jídle).
Protože tyto knihy jsou svým obsahem posvěcovány, ukládají se po skončení životnosti do genízy (zvláštní sklad či archív) a pak se rituálně pohřbívají.*" (https://embassies.gov.il/Praha/AboutIsrael/People/Pages/Jewish-Sacred-Texts.aspx)
Jestliže někdo čte český, křesťanský, překlad Tanachu, tak i mezi nimi je dosti významný rozdíl, leč obávám se, že i sebelepší čtení tohoto překladu mu nedá víc, než hodně vzdálenou představu o obsahu děl samotných a k jeho kulturnímu obohacení nepřispěje ničím moc víc, než všeobecným přehledem, a půjde-li o lingvisticky kvalitní překlad, rozšířením slovní zásoby. Protože třeba Bible Svatováclavská nebo Sýkorův překlad, jsou v tomto na vysoké úrovni. Číst tzv. Českou ekumenickou Bibli, nebo Bibli 21. století, je absolutně k ničemu.
Co se týká Novum Testamentum, tak s jejich překladem, na straně jedné, problém není: postačí jakýkoli tradiční katholický překlad: Bible Pražská, Bible Svatováclavská, či překlad od Sýkory či Schallerův překlad lithurgický, pouze nedoporučuji číst Český lithurgický překlad. I ten Bybel Jeruzalémský je docela dobrý, dnešnímu čtenáři bude asi z dostupných nejsrozumitelnější. Orthodoxní (pravoslavný, byzantinský) překlad Bybelu do češtiny neexistuje, a z tohoto úhlu pohledu je mentalitě toho institucionalisovaného, státního, křesťanství, západní katholicismus nejblíže, tedy ve své tradiční formě.
Katholického, nebo obecně překladu od Církve s velkým C, která má apoštolskou sukcessi a je, alespoň nějak, věrna Tradici (s velkým T, něco, jako křesťanský Talmud, raná patristika, Pravidla svatého Basila Velikého etc.), je nezbytně nutno se přidržet, protože jinak je Novum Testamentum pln lutherismů, umělých vsuvek, které jsou prokázané falsum a mají doplnit chybějící, aby bylo lze ustát thesis Sola Scriptura.
Je to, prostě a jednoduše, směs čtyř vybraných evangelií z XX, několika desítek epištol z několika stovek, a snad až z tisíců, jedněch skutků apoštolů z desítek různých. Nic víc, nic míň, část obrazu raného křesťanství, nakolik reálná, a na kolik zkreslená, ponechám na úsudku každého čtenáře.
Nevím, co by to mělo dnešnímu člověku positivního dát. Od starých Israelitů se máme čím obohatit, třeba i poučit, proč by ne, křesťanství je špatné ze samé podstaty, jde proti životu, přirozenosti, je submisivní, introvertní, nemocné. Bez urážky, já v něm nic positivního, ani přínosného, pro společnost, ani jedince, nenacházím. A to ani v těch jeho formách, které buďto zanikly samovolně, nebo z přičinění státní církve, např. u gnose. Ani v nejmenším!
Potud je to sbírka knih. Kronik bez možnosti ověření, pohádek, bájí, poesie a prosy, jak jsem již zmínil.
Pokud jsou, jako takové, čteny a vnímány, protože nic jiného to není a nic jiného nelze prokázat, prosím. Problém je v tom, že jsou zneužívány k propagandě ideologie, která se nazývá náboženství.
„Nedůvěřuji systematikům a vyhýbám se jim. Vůle k systému je nedostatkem poctivosti.“ (Friedrich Nietzsche: Der Wille zur Macht)
Každá ideologie má jediný cíl, a tím je vytvořit systém, který má něco zajistit – národně socialistický stát, beztřídní společnost, nebo „správný“ vztah k bohu, bohům, duchům, bubákům, babukenám, či, co já vím, komu ještě.
Na žádnou ideologii nepřijde někdo zdola, nikdy, vždycky je to „prorok“, „mesiáš“, „spasitel“, „inspirovaný“, „guru“, „vůdce“. Nikdy ta ideologie není přezkoumatelná, nelze prokázat objektivní materiální pravdou: někdo někdy viděl boží království? Někdo někdy vyfotil ráj na placatý přístroj? Někde, ve vyspělé průmyslové, či postprůmyslové, společnosti fungoval „beztřídní ráj“? Samozřejmě, že ne, jsou to nesmysly, nikdy to fungovat nebude.
Ale jak to prosadit, když to nebude fungovat? Tak, že se to zabalí do lákavého, instantního, pozlátka propagandy.
A je dokonale nepodstatné, jestli to evangelium, nebo ta epištola, vznikly, cíleně, jako nástroj propagandy, nebo k tomu byly využity, či zneužity. Dokonale nepodstatné. Jednou je to propaganda, hotovo.
Nic proti, lidé žijí s propagandou po tisíce let, ono sprostému lidu se pravda říci nemůže, realita se jim musí skrývat, ani jedno nechtějí a neunesli by to.
Ovšem Ausgerechnet křesťanství je ideologie velice nebezpečná, až společensky destruktivní. Vlastně podobně, jako komunismus, ale ještě mnohem víc.
Je tomu tak proto, že v křesťanství je všecko naopak. Už jsem to tu psal, budu se opakovat:
Křesťanství je nebezpečné tím, že oslabuje chuť do života, ničí přirozenou potenci. Křesťanství je „soucit s činy nepodařených a slabých“ (Friedrich Nietzsche, Der Antikrist). Stejně, jako komunismus musí zničit ty schopné, pracovité a samostatné, protože kde by jinak vzal ten majetek, který by, potom, mohl centralisticky přerozdělit těm, co jsou líní, neschopní, aby pak vedl k logickému úpadku a svému konci, a tak pořád dokolečka dokola, dáme-li jim příležitost, stejně tak křesťanství, jako komunismus, musí podkopávat lidi silnější, pracovitější, zaměřené na budoucnost, a na místo nich musí vytvořit opačný typ člověka – jedince ve stádu, existenci nemocnou a slabou.
Stejně, jako z komunismu, se z křesťanství vytratila jakákoli pravda a pravdivost, a tedy i morálka. Křesťanství se zastřešuje vymyšlenými příčinami („svobodná duše“, „já“, „bůh“, „duch“ …), jako komunismus se zastřešuje vymyšlenými příčinami („třídní nepřítel“, „třídní zášť“, „třídní boj“ …), vymyšlenými následky (hřích, trest, milost) a imaginárními bytostmi (bůh, Satan, duchové, anjelé). Stejně, jako v thesis o třídním boji a třídní nenávisti, neexistuje ani v křesťanském imaginárním světě neexistuje jakákoli představa vrozených, zaviněných a přirozených příčin, prosté kausality. Křesťanství, tedy, popírá, znehodnocuje a falšuje skutečnost. Z výrazu „přirozený“ učinilo „odsouzeníhodný“; učí opovrhovat tělem, hygienu odmítá jako smyslnost a nabízí falešnou grandiosnost obřadů, únik do Rausche od reality, závislost, malost.
Z křesťanství těží pouze slabí a nemajetní, je vhodné k ukrácení dlouhé chvíle, poněvadž stále udržuje vášnivý affekt vůči jedné, mocné, imaginární bytosti pomocí modliteb. Křesťanství je náboženství, které se vyhýbá veřejnosti, hledá úkryt, temný prostor. Je naplněno nenávistí vůči smyslům, smyslovým radostem a vlastně radosti ze života vůbec.
Svého času to byl způsob, jakým udělat v civilisaci pořádek, a to tak, že se z lidí udělali nemocní a slabí. Dnes je to pouze nebezpečná ideologie, jedna z mnoha, nic víc, nic míň.
Nebezpečná lidem, nebezpečná společnosti, nebezpečná životu. Bohužel, většina lidí je natolik pomatených, že ctnost považují za hřích a hřích za ctnost.
https://www.polskieradio.pl/8/22/Artykul/530659,Tora-po-polsku
http://www.myty.info/view.php?cisloclanku=2005030003
https://embassies.gov.il/Praha/AboutIsrael/People/Pages/Jewish-Sacred-Texts.aspx