Historie úprav
Odpověděl/a – 4.listopad 20:53
Právo rozlišuje mezi malum per se et malum prohibitum.
Malum per se, jak už název sám napovídá, je skutek špatný ze samé podstaty, nikoli proto, protože je za špatný označen positivním právem. Malum per se je např. vražda, nebo znásilnění.
Malum prohibitum je skutek špatný proto, protože je za špatný kodifikován positivním právem. Jde např. o jízdu na motocyklu bez helmy, nebo všecky skutky proti obecnému blahu.
Z theorie státu a práva vyplývá, že skutek malum per se by měl být vždy trestán přísněji, než skutek malum prohibitum. Ne vždy tomu tak ale je, např. padělání peněz, které je bezpochyby malum prohibitum, je trestáno přísněji, než těžké ublížení na těle, které je malum per se, jakož i znásilnění.
Abychom si mohli odpovědět na otázku, co je morální, avšak zároveň nelegální, musíme si odpovědět na otázku, co je morální, protože zatímco pojem legální je kogentní a naprosto objektivní, pojem morální je ryze subjektivní. Konec konců, tazatel měl materii a margo pojmu morální vymezit v dotazu a ponechat materii i margo pojmu morální argumentačnímu přetřesu odpovídajících.
Moralitas, správné chování, se rozumí správné chování ve společnosti. Reálný problém je v tom, že postindustriální společnost je značně fragmentisována, a že kriteriony i margo pojmu morální se nápadně liší společenský fragment od společenského fragmentu.
Ať už vybudovalo Evropu křesťanství, nebo se Evropa udržela při životě křesťanství navzdory (můj postulát), křesťanství hraje v morálním základu Evropy dominantní roli stále, i když je spousta morálních požadavků křesťanské morální theologie nepřirozených, nereálných, nikdy nebyly většinovou společností přijaty a byly maximálně tak tolerovány a jiné jsou i nebezpečné.
Sedes materiae problému křesťanské morální theologie (bez ohledu na denominaci) tkví v tom, že stojí (a padá) na theorii boží pravdy, jako podkategorie theorie pravdy autority. Jinými slovy, jsou nějaké psané prameny (Thóra, evangelia…), které však (až například na třetí knihu Thóry Vajikra) jsou psány obrazným, uměleckým a vágním způsobem, nebo jsou, sice, psány kogentním jazykem (kniha Vajikra, noachidská přikázání v knize Devarim), avšak, ve své originální podobě, jsou obsoletní, překonaná a dnešnímu člověku nic neříkající, a pro dnešní společnost absolutně nepoužitelná.
Musí proto přijít na řadu theorie pravdy autority #2, a to je ústní tradice, která je ale také již dávno zapsána, ve formě rané patristiky, dogmatiky, papežských bul (dogma o neomylnosti papeže & I. Sněm Vatikánský), etc. etc.
Ovšem to nestačí, protože tyto prameny morální theologie musí někdo vykládat, proto přichází na řadu theorie pravdy autority #3, kterou je nějaký „Oberpater“, ať už ve (rady) starších, biskupského kolegia, papeže, patriarchy, nebo kohokoli podobně postaveného (např. u Svědků jehovových je to „věrný a rozvážný otrok“, no a potom jednotliví dozorci ve sborech), kdo theorii #1 & #2 vykládá – v katechismu, „manuálech“, to je dokonale nepodstatné. A, až na základě tohoto paskvilu, ničím nepodloženého, se utváří obraz morální thesis v právním rámci. Bisarní a nebezpečné!
Můžeme však vyjít z úplně jiných kriterionů: morální je všecko, co neškodí druhému jedinci, ani nezbytnému zájmu celku (společnosti). U jedince versus jedince je to poměrně jednoduché, horší je to u nezbytného zájmu celku.
Společnost by měla být funkční. Existují jediné funkční modely společností, a to jsou původní (přirozená) lidská společenství: Sanové, původní obyvatelé Ameriky, Aboriginal etc. etc. etc. Ti lidé nejsou vůbec primitivní, umí přežít bez podzemní vody, umí zpracovat zvíře od čumáku po kořen ocasu, třeba Sanové jsou s to vystopovat slona na míle daleko a ulovit ho, aniž by to vypadalo, jako lov mamuta na obrazu od Eduarda Štorcha. Tedy, nezbytný zájem společnosti představuje to, co je nutné pro zachování fungování společnosti, vnitřního pořádku a míru. Takže, například, i určitý ekologický aspekt, etologický a zákaz propagandy. Třeba.
Nahlíženo v rámci takto vymezené materie i marga pojmu moralitas je dokonale morální, ale zcela nelegální, jezdit na motorce bez helmy: řidič tím neohrožuje nikoho jiného, než sebe, a je-li zletilý a svéprávný, je to čistě jeho věc, jeho risiko. Bezpečnostní pásy v autě už jsou sporné, protože ten vzadu může poškodit toho vpředu. Stejně tak je naprosto morální se bránit tak, jak dotyčný umí a instinktivně považuje za potřebné, protože do situace ho dostal útočník, a proto útočník musí nést odpovědnost za každý následek situace (až na exces, přirozeně). Rovněž je morální, avšak nelegální, aby půda patřila všem (respektive nikomu, Zemi), a aby bylo nezadatelným právem vlastnit tolik půdy, kolik je potřeba k uživení sebe a své rodiny, a kde to není možné, aby tato nemožnost byla sanována nějakým nepodmíněným příjmem, který budou hradit ti, kteří vlastní více půdy, než kolik rozumně potřebují k uživení sebe a své rodiny (a tím se nemyslí pouze zemědělství, nežijeme ve 13. století). Je naprosto legální nechat zchátrat nemovitost, ale je to dokonale nemorální, protože vlastnické právo zavazuje. A tak by šlo pokračovat do nekonečna. 🙂
Odpověděl/a – 5.listopad 2:07
Právo rozlišuje mezi malum per se et malum prohibitum.
Malum per se, jak už název sám napovídá, je skutek špatný ze samé podstaty, nikoli proto, protože je za špatný označen positivním právem. Malum per se je např. vražda, nebo znásilnění.
Malum prohibitum je skutek špatný proto, protože je za špatný kodifikován positivním právem. Jde např. o jízdu na motocyklu bez helmy, nebo všecky skutky proti obecnému blahu.
Z theorie státu a práva vyplývá, že skutek malum per se by měl být vždy trestán přísněji, než skutek malum prohibitum. Ne vždy tomu tak ale je, např. padělání peněz, které je bezpochyby malum prohibitum, je trestáno přísněji, než těžké ublížení na těle, které je malum per se, jakož i znásilnění.
Abychom si mohli odpovědět na otázku, co je morální, avšak zároveň nelegální, musíme si odpovědět na otázku, co je morální, protože zatímco pojem legální je kogentní a naprosto objektivní, pojem morální je ryze subjektivní. Konec konců, tazatel měl materii a margo pojmu morální vymezit v dotazu a ponechat materii i margo pojmu morální argumentačnímu přetřesu odpovídajících.
Moralitas, správné chování, se rozumí správné chování ve společnosti. Reálný problém je v tom, že postindustriální společnost je značně fragmentisována, a že kriteriony i margo pojmu morální se nápadně liší společenský fragment od společenského fragmentu.
Ať už vybudovalo Evropu křesťanství, nebo se Evropa udržela při životě křesťanství navzdory (můj postulát), křesťanství hraje v morálním základu Evropy dominantní roli stále, i když je spousta morálních požadavků křesťanské morální theologie nepřirozených, nereálných, nikdy nebyly většinovou společností přijaty a byly maximálně tak tolerovány a jiné jsou i nebezpečné.
Sedes materiae problému křesťanské morální theologie (bez ohledu na denominaci) tkví v tom, že stojí (a padá) na theorii boží pravdy, jako podkategorii theorie pravdy autority. Jinými slovy, jsou nějaké psané prameny (Thóra, evangelia…), které však (až například na třetí knihu Thóry Vajikra) jsou psány obrazným, uměleckým a vágním způsobem, nebo jsou, sice, psány kogentním jazykem (kniha Vajikra, noachidská přikázání v knize Bereshit, opakování Mojšeho zákona v knize Devarim…), avšak, ve své originální podobě, jsou obsoletní, překonané a dnešnímu člověku nic neříkající, a pro dnešní společnost absolutně nepoužitelné.
Musí proto přijít na řadu theorie pravdy autority #2, a to je ústní tradice, která je ale také již dávno zapsána, ve formě rané patristiky, dogmatiky, papežských bul (dogma o neomylnosti papeže & I. Sněm Vatikánský), etc. etc. etc.
Ovšem to nestačí, protože tyto prameny morální theologie musí někdo vykládat, proto přichází na řadu theorie pravdy autority #3, kterou je nějaký „Oberpater“, ať už ve formě (rady) starších, biskupského kolegia, papeže, patriarchy, nebo kohokoli podobně postaveného (např. u Svědků jehovových je to „věrný a rozvážný otrok“, no a potom jednotliví dozorci ve sborech), kdo theorii #1 & #2 vykládá – v katechismu, „manuálech“, to je dokonale nepodstatné. A, až na základě tohoto paskvilu, ničím nepodloženého, se utváří obraz morálních thesis v právním rámci. Bisarní a nebezpečné!
Můžeme však vyjít z úplně jiných kriterionů: morální je všecko, co neškodí druhému jedinci, ani nezbytnému zájmu celku (společnosti). U jedince versus jedince je to poměrně jednoduché, horší je to u nezbytného zájmu celku.
Společnost by měla být funkční. Existují jediné funkční modely společností, a to jsou původní (přirozená) lidská společenství: Sanové, původní obyvatelé Ameriky, Aboriginal etc. etc. etc. Ti lidé nejsou vůbec primitivní, umí přežít bez podzemní vody, umí zpracovat zvíře od čumáku po kořen ocasu, třeba Sanové jsou s to vystopovat slona na míle daleko a ulovit ho, aniž by to vypadalo, jako lov mamuta na obrazu od Eduarda Štorcha. A úplně celého ho zpracovat. Tedy, nezbytný zájem společnosti představuje to, co je nutné pro zachování fungování společnosti, vnitřního pořádku a míru. Takže, například, i určitý ekologický aspekt, etologický a zákaz propagandy. Třeba.
Nahlíženo v rámci takto vymezené materie i marga pojmu moralitas je dokonale morální, ale zcela nelegální, jezdit na motorce bez helmy: řidič tím neohrožuje nikoho jiného, než sebe, a je-li zletilý a svéprávný, je to čistě jeho věc, jeho risiko. Bezpečnostní pásy v autě už jsou sporné, protože ten vzadu může poškodit toho vpředu. Stejně tak je naprosto morální se bránit tak, jak dotyčný umí a instinktivně považuje za potřebné, protože do situace ho dostal útočník, a proto útočník musí nést odpovědnost za každý následek situace (až na exces, přirozeně). Rovněž je morální, avšak nelegální, aby půda patřila všem (respektive nikomu, Zemi), a aby bylo nezadatelným právem vlastnit tolik půdy, kolik je potřeba k uživení sebe a své rodiny, a kde to není možné, aby tato nemožnost byla sanována nějakým nepodmíněným příjmem, který budou hradit ti, kteří vlastní více půdy, než kolik rozumně potřebují k uživení sebe a své rodiny (a tím se nemyslí pouze zemědělství, nežijeme ve 13. století). Je naprosto legální nechat zchátrat nemovitost, ale je to dokonale nemorální, protože vlastnické právo zavazuje. A tak by šlo pokračovat do nekonečna. 🙂
