Historie úprav

Disraeli

Odpověděl/a – 17.srpen 14:06

Z hlediska peněz, to mě netrápí, nemusím se „uskromňovat“, drobné cenové výkyvy a určité zdražování… to jde docela mimo mě. Co se týká nakupování a investic, tak jdu po kvalitě, zhodnocení a kupuji věci, které budu potřebovat, používat, využiju je. Neutrácím za zbytečnosti, ale ani nehledím na to, abych „ušetřil“ (na slevách, podřadných/nek­valitních výrobcích, službách atd).
Kdyby se lidé jen trochu zabývali financemi (a tím nemyslím prací v zaměstnání), nemuseli by (většinou) řešit „horší časy“ a stresovat se z nedostatku a ze zdražování. Lidi nemusí aktivně podnikat ani nějak ve velkém investovat, aby si polepšili, zvýšili příjmy, měli víc příjmů, zhodnotili svůj majetek. Stačí se tomu TROCHU věnovat a něco pro TO u/dělat. Jako první se trochu finančně dovzdělat.
Vláda může být naprd, okolní státy a jejich lídři (i globální dopad jejich aktivit) můžou být naprd – a taky často jsou – ale největší zodpovědnost mají lidi sami za sebe, za svůj život, za své finance, atd. Přehazování odpovědnosti (přičín neštěstí) na vládu, politiky, podnikatele/bohaté a nevím koho ještě, to je hlavně rys demokracie a omezeného smýšelní. „Horší časy“ (z různých příčin) příjdou vždy, ekonomický blahobyt/růst střídá ekonomický úpadek, krize a zase naopak.
Každý by si mohl finančně i jinak polepšít, nehledě na to kolik a jakých mají VÝMLUV. Ať už si je jakkoli opodstatňují (náklady, děti, rodiče, nemoc, nedostatek času, vláda, situace,…).

„Uskromnit se“ v běžném životě umím i tak, rozhodně mě k tomu nenutí situace na trhu a „nedostatek financí“. Tohle „uskromňování“, tedy nepohodlí, obětování se a podobně, to je otázka disciplíny a sebekontroly a to je něco, co dělám zcela dobrovolně a záměrně, prtoože sebekontrola / sebekázeň je základ. Kdyby ne, tak nic nemám, nikam bych se neposunul, nic moc bych nezvládal ani nezískal. Posilování, sport, práce, povinnosti, odklad nějaké zábavy a vyhýbání se lenošení, neopíjet se, sexuální sebekontrola, dieta/zdravé jídlo, určitý režim a návyky, otužování, odepírání si luxusu a pohodlí, překonávání bolesti,… bez sebekontroly a nepohodlí není růst. A tím ani výsledky, jakékoli polepšení si, dosažení cílů, spokojenosti.

Tzv. chudí jsou často skromní, jen proto, že musí. Bohatší jsou často skromní (charakterově i co se týká utrácení, nestřídmosti), protože chtějí, můžou a vědí, že je to správné. Samozřejmě nelze takhle hodnotit všechny, ale jsou to časté jevy u těchto dvou skupin lidí.

Disraeli

Odpověděl/a – 17.srpen 14:09

Z hlediska peněz, to mě netrápí, nemusím se „uskromňovat“, drobné cenové výkyvy a určité zdražování… to jde docela mimo mě. Co se týká nakupování a investic, tak jdu po kvalitě, zhodnocení a kupuji věci, které budu potřebovat, používat, využiju je. Neutrácím za zbytečnosti, ale ani nehledím na to, abych „ušetřil“ (na slevách, podřadných/nek­valitních výrobcích, službách atd).
Kdyby se lidé jen trochu zabývali financemi (a tím nemyslím prací v zaměstnání), nemuseli by (většinou) řešit „horší časy“ a stresovat se z nedostatku a ze zdražování. Lidi nemusí aktivně podnikat ani nějak ve velkém investovat, aby si polepšili, zvýšili příjmy, měli víc příjmů, zhodnotili svůj majetek. Stačí se tomu TROCHU věnovat a něco pro TO u/dělat. Jako první se trochu finančně dovzdělat.
Vláda může být naprd, okolní státy a jejich lídři (i globální dopad jejich aktivit) můžou být naprd – a taky často jsou – ale největší zodpovědnost mají lidi sami za sebe, za svůj život, za své finance, atd. Přehazování odpovědnosti (přičín neštěstí) na vládu, politiky, podnikatele/bohaté a nevím koho ještě, to je hlavně rys demokracie a omezeného smýšelní. „Horší časy“ (z různých příčin) příjdou vždy, ekonomický blahobyt/růst střídá ekonomický úpadek, krize a zase naopak.
Každý by si mohl finančně i jinak polepšít, nehledě na to kolik a jakých mají VÝMLUV. Ať už si je jakkoli opodstatňují (náklady, děti, rodiče, nemoc, nedostatek času, vláda, vzdělání, situace,…).

„Uskromnit se“ v běžném životě umím i tak, rozhodně mě k tomu nenutí situace na trhu a „nedostatek financí“. Tohle „uskromňování“, tedy nepohodlí, obětování se a podobně, to je otázka disciplíny a sebekontroly a to je něco, co dělám zcela dobrovolně a záměrně, protože sebekontrola / sebekázeň je základ. Kdyby ne, tak nic nemám, nikam bych se neposunul, nic moc bych nezvládal ani nezískal. Posilování, sport, práce, povinnosti, odklad nějaké zábavy a vyhýbání se lenošení, neopíjet se, sexuální sebekontrola, dieta/zdravé jídlo, určitý režim a návyky, otužování, odepírání si luxusu a pohodlí, překonávání bolesti,… bez sebekontroly a nepohodlí není růst. A tím ani výsledky, jakékoli polepšení si, dosažení cílů, spokojenosti.

Tzv. chudí jsou často „skromní“, jen proto, že musí. Nucená skromnost není tak úplně skromnost. Bohatší jsou často skromní (charakterově i co se týká utrácení, nestřídmosti), protože chtějí, můžou a vědí, že je to správné. Samozřejmě nelze takhle hodnotit všechny, ale jsou to časté jevy u těchto dvou skupin lidí.