Historie úprav
Odpověděl/a – 6.červenec 13:52
Odpověděl/a – 6.červenec 14:19
Causa Jan z Husince je poměrně dobře zadokumentována. Ano, jistě, dokumenty sněmu kostnického nemáme, který svolal vzdoropapež, nemáme, ale máme různé dopisy jeho příznivců a odpůrců, a máme jakousi dokumentaci císařského kancelária.
Právo Svaté říše římské, až do jejího zániku de iure v roce 1806, fungovalo na této legitimitě moci:
Jakmile volený Král a korunovaný Císař Říše římské zemřel, sešel se sněm kurfiřtů a zvolil nového Krále Svaté říše římské, kterým mohl být, podle salického zvykového práva, kterým se právo Svaté říše římské, jako Grundem, řídilo, pouze muž. Jakmile byl král zvolen, bylo na papeži, aby ho korunoval Císařem Svaté říše římské. Korunovanému králi Svaté říše římské tak náležel titul Jeho Císařské a Královské Veličenstvo, vždy rozmnožitel.
To, jest-li někdo kacýř, či-li nic, světské moci nikdy posuzovat nepříslušelo. Pokud církev seznala, že je někdo kacýř, kacýř mohl své bludy odvolat, a pokud tak učinil, věc tím byla skončena, i po stránce trestu. Ano, jistě, takový člověk většinou musel jíti v klášter, obzvláště, pokud to byl duchovní, a v tom klášteře už dožil, ale to nebyla forma trestu, spíše jakási dobová obnova dnešní zabezpečovací detence.
Pokud kacýř v bludu setrvával, bylo, z tehdejšího úhlu pohledu, morální a zákonnou povinností církevní správy předat takového čince světskému právu k potrestání podle světského práva. Církev tímto právem nikdy nedisponovala, leda, že církevní správce měl zároveň postavení správce patrimoniální správy světské – např. biskupské panství, papežský stát.
Pokud by se jednalo o nějakého nejmenovaného poddaného z nejmenované vsi, no tak by byl potrestán podle zvykového práva toho konkrétního panství, ke kterému by náležel, takže u nás třeba (v té době manské panství rožnovské) podle hlubčického městského práva.
Jenže Jana z Husince shledal kacýřem koncil, a protože koncil byl svolán papežem (arciť vzdoropapežem, že), a na popud Císaře a Krále Svaté říše římské, zde Císařského a Královského Veličenstva Sigmunda Lucemburského, vždy rozmnožitele, no tak musel být předán k potrestání jemu.
Sigmund Lucemburský byl vázán zvykovým hrdelním právem Svaté říše římské, mezi což patřil praecedens Fridricha I. Barbarossy, podle kterého musel být každý kacýř v bludu setrvávající upálen na hranici. Sigmund Lucemburský, tedy, neoplýval žádným disposičním právem toto moderovat. Ano, jistě, kdyby kolem Jana z Husince nebyla taková „show“, a kdyby Jan z Husince nezpochybňoval legitimitu světské moci (velmi nebezpečné!), a alespoň nějak projevil dilligenci, alespoň třeba ty protistátní bludy odvolal, tak by se dalo, snad, jeho trest alespoň zmírnit. Takto to nešlo. Naši předci měli právo různé, někdy hrůzné, to právo bylo někdy dosti primitivní, ale jaké měli, takové dodržovali! To je až konstrukt 18., 19. a 20. století, že se z práva dělá trhací kalendář.
Takže ho odsoudil k upálení na hranici. Na tehdejší dobu to nebyl nijak obzvláště krutý trest, patřil někde mezi střed, takže jak dneska trest odnětí svobody na 10 – 15 let.
https://chrudimskenoviny.cz/kategorie/z-medii/radomir-maly-jan-hus-objektivne-bez-prikras
http://librinostri.catholica.cz/kniha/55-m-jan-hus
