nevíte někdo, co je to „pocit naplnění lidského života?“

Myslím, že to zažívám. Já tomu neříkám naplnění, ale pocit bezvýhradného štěstí. Zásadně mě přepadá v době, kdy mám celou rodinu kolem sebe, jsme všichni zdraví, netrápí mne nic vážného. Naposledy jsem tenhle pocit absolutního štěstí prožívala několik týdnů poté, co se narodil náš třetí brouček. Měla jsem v tu chvíli vše. Úplně všechno. Byla jsem naplněná. Štěstím.

Možná si to někdo vykládá jinak, ale pro mne je to naprostá spokojenost a silný pocit štěstí. Je to úžasný pocit.

Člověk lpící na majetku spoléhá na to co má, protože to zná, znamená to pro něj jistotu a nechce dělat žádné kroky do neznáma. Přesto takoví lidé obdivují hrdiny, kteří mají odvahu opustit to, co mají – majetek, rodinu a odcházejí, postupují vpřed. Chtěli by být také takovými jako oni, ale mají strach, bojí se – zlodějů, hospodářských změn, revolucí, nemoci, smrti, lásky, svobody, neznáma – jestli jsou tím, co mají a ztratí to, kým pak jsou? V modu vlastnění jen dokladem chybného způsobu života. Naopak v modu bytí „jestliže jsem tím, kým jsem, a nikoliv tím, co mám, nikdo mne nemůže o něco připravit nebo ohrozit moji jistotu a můj pocit identity.“
http://taufi.net/do­ku.php/filozo­fie/fromm_-_mit_nebo_byt

naplnění bude naplněno (nebo nenaplněno) až v okamžiku smrti…protože pokud žiješ, pořád můžeš naplňovat…a čím, to už záleží na postoji každého, protože to co stačí jednomu, je pro druhého málo (a teď nemluvím jen o hmotných věcech)…

Řekla bych, že dost záleží na intelektu. Někoho za celý život ani jednou nenapadne se na tohle zeptat a žije jen ze dne na den, z toho co se momentálně děje, co má. Možná je i svým způsobem šťastný, ale to těžko posoudí on sám – protože ho to ani nenapadne – a ten, který ho „vidí“, má zase na takový způsob života jiný názor. Pak máš typy lidí, kteří se tím zabývají a vlastně ani neví co by to mělo být, neví co chtějí. Buď se potom nechají ovlivnit někým druhým nebo jsou naopak tak rozervaní, že hledají všude a bohužel u každého a nedovedou si vybudovat nic konkrétního. Je to dost pokrytecké a zbabělé – neboť za oními hledači – často zůstávají zničené nebo narušené lidské vztahy a osudy. Další žijí podle jisté normy, šablony – a jsou buď šťastní (opět v rámci možností jejich psyché:-) nebo závidí jiným (pokud pro ně štěstí znamená zejména mamon). A je toho pochopitelně mnohem víc. Filozofická otázka, na níž – co člověk, to zážitek, názor, postoj.
Za sebe – Nehledám naplnění. Protože to ve mně evokuje spíš věčnou nespokojenost, možná i rozmarnost a takové to: Nevím co vlastně chci…
Jsem buď šťastná nebo ne. Pokud vím, že jsem milována, nic jiného už nepotřebuji.:-)

Asi těžko, protože to bude u každého jiné…

Až to pocítíte, tak je to ono :) A pochybuji, že v každém věku. IMHO chemie v mozku normálnímu jedinci nedovolí pociťovat bezuzdné štěstí bez zdařilé reprodukce, takže něco takového asi přijde až po zdařilém odchování potomstva.

Krásně to napsal fcoop.
Naplnění lidského života lze postavit na roveň nalezení smyslu života, a to není cílová stanice. Je to umět v sobě najít sílu jít dál, umět utnout to, co nemá smysl, co člověka svazuje a brání mu v cestě. Schopnost pokračovat.
Je to také umění najít štěstí v tom, čeho jsme docílili, ve své rodině, dětech, vnoučatech. Pro jiného je to úspěšná kariera, postavení.
Každý z nás si „naplňuje“ svůj život tím, s čím se denně setkává. Je jenom otázkou, jaký z toho, jak žijeme, máme pocit. Zda to je to, co jsme čekali a také získali, nebo zda se cítíme být životem ošizeni. Také je ale otázkou, zda je v pořádku náš přístup k vlastnímu životu. Pokud beru svůj život jako dar, tak jeho naplněním je každá minuta každého dne, kdy žiju.
Upravila bych v tomto směru jednu profláknutou větu: „Jaký si to uděláš, takový to máš“ spíše na to: „Jak ke svému životu přistupujeme (jak jej chápeme), takový ho máme“. Někdo ho má naplněný a šťastný i s málem, jiný zoufale prázdný i v přepychovém prostředí.
Ve všem záleží jenom na nás, tedy i na tom jak naplno dokážeme žít. A tohle se dá prožít v každém věku.

Každá životní etapa s sebou přináší možnost pocítit ono „naplnění“.
Ženy mají výhodu mateřství, protože tento pocit „naplnění“ je velmi silný
po porodu dítěte a prožívání jeho dětství, výchovy a příprav na život.
Muži mají zase často svoje kariéry…
Ti nejlepší paradoxně tento pocit asi nezažijí, protože stále nemají „hotovo“.

Pocit je velmi zrádný, protože může přijít na chvilku při dosažení něčeho, po čem člověk toužil (v domnění, že TO ho naplní a uspokojí). ALE lze mít absolutně všechno, co člověk chce, a přesto nebýt naplněn. Navzdory všemu, čeho lze dosáhnout, má ve svém životě prázdné místo, které nelze naplnit ničím na tomto světě. To jediné, co opravdu uspokojí tento hlad po naplnění je pravý účel života. Člověk je jediné stvoření, které neplní účel své existence a snaží se vymyslet si nějaký vlastní „smysl života“ – a následky bývají i tragické. Skutečné naplnění lze zažít v jakémkoli věku a prožívat ho po celý zbytek života – i potom.
Člověk je stvořen Bohem pro osobní vztah s Ním. NIC jiného nemůže člověka skutečně uspokojit, než život v Boží blízkosti, ve smíření s Ním, v pozici Jeho dítěte, s jistotou budoucnosti. Ověřte si to – přímo u Něj!!!!!!!

Zdroj: Zkušenosti lidí, kteří Ho znali nebo znají (v celé historii lidstva).

Naplním se 4× denně a 2× denně se zase vyprázdním abych se mohl naplňovat.
Pocit je to pěkný a užívám si ho.