Avatar uživatele
Pokročilý

Jsem melancholik-poraďte jak být více veselý!!!

Okolí by asi chtělo abych se více smál,ale já nemám čemu?!?!

Uzamčená otázka – ohodnoťte nejlepší odpověď symbolem palce.

Nejlepší odpověď

Avatar uživatele
Stříbrný

Už jednou malencholik si - to jentak nepředěláš.
Nepodřizuj se okolí - ať se okolí přizpůsobí tobě. Zůstaň jaký jsi. Nenech se nikým ovlivnit - buď takový, jaký chceš být =)

Zase zmatečné psaní =D Ach jo...

 

Další odpovědi:

Avatar uživatele
Zlatý

Buď svůj a nenech se ovlivňovat okolím.


Avatar uživatele
Zlatý

Jsi melancholik skutečně a nebo si to o sobě myslíš?
A za každou cenu nemá cenu být veselý. Víc si myslím, že okolí by tě mělo respektovat takového jaký jsi. Nutit někoho do smíchu nejde ani v pohádkách, ale mít radost, že ráno vstanu z postele není od věci. Protože jsou mnozí kteří by rádi vstali, ale nemohou. A potom celý den přináší drobné radosti které mohou dušičku trošku prohřát. Třeba dobrá zmrzlina, poděkování řidiči, že mne pustil na přechodu a on se na oplátku usměje, že svítí slunce, že prší, či fouká ledový vítr (všimni se jak jsou holky hezké když se tulí do své bundy aby severáku vystavily co nejméně obličeje).
Trápit se hloupostmi nemá smysl a trochu pohody může mít i melancholik.


Avatar uživatele
Bronzový

Já tě chápu, taky bych chtěl být více veselý... ne proto, abych se přizpůsoboval, nebo podřizoval, ale prostě abych víc lidem předával radost, sám mám rád veselé lidi. Ale ono to jednoduše naordinovat nejde. Připojuji se, odpověď na tvou otázku mě taky zajímá.


Avatar uživatele
Zlatý

Moje rada bude vlastně jenom zopakováním toho, co už tu řekli všichni ostatní: buď sám sebou a do smíchu se nenuť.
Co jsem tak četla tvou otázku, zdá se mi, že to máš dost podobně jakö kdysi já. Život se mnou docela cloumal a stalo se, že ze mě vyrostl uzlíček mindráků, věčně zamračený a smrtelně vážný. V jednom kuse mi to lidi vyčítali a mě to už štvalo. Vysvětlovala jsem všem, že se UMÍM smát - ale že k tomu holt potřebuju důvod. Neuměla jsem se smát na povel a nebo být vytlemená permanentně, od nátury... Došlo to tak daleko, že abych měla od všech pokoj, to veselí jsem začala předstírat. Dělala jsem ze sebe něco, co nejsem - a výsledek byl, že jsem se začala cítit úplně vycuclá. Chápeš - je strašně těžký smát se a hrát pohodáře, když uvnitř se ti chce brečet. Najednou jsem došla do stadia, kdy jsem už nemohla dál - nejradši bych tu masku odhodila a byla zase sama sebou, jenže to by se neobešlo bez udivených pohledů a zvědavých otázek okolí, cože najednou ta změna. Tak jsem musela hrát dál. Před lidma jsem se snažila působit bezstarostně, ale jak jsem večer zalezla do pelechu, spustil se pláč a pocit zmaru, selhání, totálního vyhoření..nevím, jak to nazvat. Bylo to ale strašný, myslím, že jsem neměla daleko k těžkým depresím.
Přesně za pět minut dvanáct jsem poznala jednoho člověka - stal se mi kamarádem, jedním z nejbližších lidí, co jsem kdy měla. To ON mě změnil - i když přímo nikdy nic neřekl ani neudělal. Změnil mě prostě už jen tím, že mi vlezl do života. On je úplně nechutný optimista a pohodář, fakt :)) A já najednou vedle něj viděla, jaká jsem JÁ. Bylo to žalostný srovnání..a já dostala strach, že s takovým vážným sucharem a fňukálkem nebude chtít mít nic společnýho. Já fakt v jednom kuse fňukala a měla šílený pesimistický kecy, sama se dneska divím, jak jsem sama se sebou mohla žít :) Ta moje změna přišla prakticky ze dne na den - nemyslím, že běžně je to tak jednoduchý..ale já asi podvědomě cítila, že na pozvolnou změnu už nemám čas. Bez srandy si myslím, že já tehdy hrála o holý život. Nevím, co se to se mnou tehdy stalo - jeden den sem šla spát jako pesimista a melancholik, druhý den jsem se vzbudila plná energie a pozitivních myšlenek. NIC jsem si neporoučela, nečetla jsem žádný chytrý příručky...přišlo to samo. Asi to musel být zázrak, jinak si to neumím vysvětlit.
Pokud se ti ale nestane něco podobnýho, veselí si poručit nejde. Smích musí být upřímný, jinak nebude těšit ani tebe, ani tvoje okolí. Jestli jsi "jenom" melancholik, o nic moc vlastně nejde. Každý jsme nějaký, každý máme jinou náturu - a nic špatnýho na tom není. Mě osobně přijdou víc v pohodě lidi, co jsou upřímně zadumaní, než neupřímně vychechtaní: z těch prvních i přes jejich vážnost cítíš jakousi pohodu a vyrovnanost..zatímco ti druzí po čase začnou působit "podezřele".
Neřeš to - neposlouchej rady druhých a chovej se tak, jak to cítíš ty. Dokud ta tvoje melancholie nepřerůstá v deprese, je všechno oukej :)

PS: Slyšela jsem, že po marjánce se chechtáš, ani nevíš proč... Třeba je tohle cesta pro všechny morousy a pesimisty :DDDD


Avatar uživatele
Zlatý

Bývaly doby, kdy jsem se vnímala podobně. Nejvíc asi, když mi bylo náct.
Asi jsem z toho ale vyrostla, k melancholii mám daleko, umím se radovat z maličkostí a užívat si svůj život, děti, manžela, psa... To asi neovlivníš, možná jen tak, že občas se donutíš a místo posedávání a přemýšlení prostě popadneš kolo a půjdeš ven s klukama, i když se Ti zrovna třeba nechce... Zabere to, uvidíš.

 

Diskuze k otázce

 

U otázky nebylo diskutováno.

 

Zajímavé otázky v kategorii Rodina a vztahy

Přihlásit se

Položte otázku, odpovězte, zapojte se, …

začněte zde

Reklama

Kvalitní odpovědi v: Rodina a vztahy

Zlatý Drap 978
Zlatý marci1 806
Zlatý quentos 628
Zlatý iceT 600
Zlatý hanulka11 536
Zlatý panenka 488
Zlatý annas 448
Zlatý led 395
Zlatý venkovan 390
Zlatý gecco 375

Zobrazit celkový žebříček

Facebook

 

Váš požadavek se vyřizuje, počkejte prosím.