Jdete v životě svojí vlastní cestou nebo se neustále musíte inspirovat od ostatních a hledat vzory?

Kdybych jen hledal inspiraci u ostatních a jen v nich hledal vzory (nereflektoval signály vědomí vycházející z mého nitra), studoval bych a dodržoval společenská pravidla, normy a- vzory. Nejlépe celoživotně. Striktně bych dodržoval zákon a veškeré společenské konvence. Jakoukoli výchylkou od „normálu“ bych pak pravděpodobně psychicky týral a dusil sám sebe. Možná bych si pořídil podobné důtky s trny, jako mají věřící. Mimoto, moralizoval bych každého a za všechno.

Povětšině vlastní cestou, pokud to šlo. Vzory jsem moc nehledal. V mládí nám ale byly natlačovány (Pavka Korčagin, pilot Meresjev, Klára Zátkinová, Jurij Stachanov, Lýdie Korabelníková, Timur a jeho komanda atd.)

Taky hledám v sobě a snažím se víc vnímat, co se děje. Nějaký učitel by se ale hodil

Ano, vždy jdu svou cestou.
Jen jednou jsem se nechala ovlivnit rodiči (výběr SŠ). měla jsem trvat na svém ;D
Nám byly vzory sice předkládány, ale ty mne „nepoznamenaly“.
Určitý životní vzor a inspiraci, jsem okoukala/získala u rodičů, asi jako většina dětí.
Žádnou konkrétní „modlu“ jsem před sebou, jako vzor neměla.
Žádnou „nalajnovanou“ cestu jsem od nikoho neměla, žádná očekávání neplnila/nebyla.
Svůj život (rozhodnutí), jsem si v rámci možností 60., 70. a 80. let řídila sama. Ono nás to „zocelilo“ :)
Každým svým rozhodnutím jsem se sama přičinila o to, jakým směrem se můj život ubíral, včetně všech následků, komplikací a karambolů (i zbytečných)..

Něčí názor je relevantní leda tak k věcem, jako jestli má kolegyně hezký zadek. Jinak je zcela nepodstatný, podstatná jsou fakta.