Zasmáli jste se někdy sami sobě?

Já se měl dneska s někým setkat, dostal jsem adresu kde to bude, ale protože jsem v tom městě nikdá nebyl, tak mi to přišlo jako kničemu si takovouhle věc pomatovat, tak jsem si to vyhledal na mapy.cz že si uložím do GPSky souřadnici, jenomže už jsem to nestíhal, a moje navigace je na ukládání taková moc složitá a pomalá, tak jsem si to napsal na papír a že si to do GPSky nacvakám až po cestě. Letmo jsem zkontroloval jestli mám všechny věci který budu potřebovat, odtrhl jsem z A4ky tu část se souřadnicí a šel na vlak. Asi po hodině, když se vlak blížil k cílové stanici jsem si konečně našel čas na to abych si souřadnici vložil do přístroje, tak vytáhnu z kapsy ten papír, který jsem si tak úhledně složil, rozevřu ho a bylo tam tohle > http://3x.cz/di-ADUM.png

4 a 15, to byly všechny údaje co jsem měl teď k dispozici :) neznal jsem jméno člověka (přišlo mi to nedůležitý, říkal jsem si že se mi stejně hned představí), neznal jsem ulici, neměl jsem na něj žádný kontakt..v duchu jsem si představil mapu evropy a obdélník ve kterém by se místa, která by vyhovovala souřadnicím mohla nacházet, ale pasovala mi tam dokonce i itálie a to mě vyloženě rozesmálo, pak sem ten papírek otočil, a na druhý straně byly výpočty nějakýho matematickýho příkladu, se kterým jsem před dvěma dny pomáhal někomu tady na odpovědích…ten výpočet rovnice tam byl naprosto celý,,, jak jsem ten text obtrhával, tak jsem ten papír měl zřejmě otočený z druhý strany … to už jsem se smíchy přímo dusil..a bylo to ještě lepší, protože vedle mě seděla taková stará babča a když viděla jak jsem celej rozjařenej, tak mě zaťukala na rameno a jestli se může taky podívat co to tam mám tak legračního..myslela že půjde o nějakej veselej obrázek nebo o nějakej srandokaps či co..a když se zeptala jestli se může podívat, tak já ji ještě říkám „jó jasně poslužte si!“ :) a ona kouká na ten papír, a tam jsou jenom ty dvě blbý čísla, čtyřka a patnáctka…a to už jsem pomalu uchcával…a ona vůbec nechápala co se děje, proč a čemu se to vlastně směju, a to jak na mě koukala, jako na nějakýho cvoka, jako na nějakýho pošahance a začala si ťukat na čelo, tak to mě dorazilo a musel jsem dobrovolně vystoupit o stanici dřív :)))
Doplňuji:
hanny 2: no nakonec dobře :)
já v krizovejch situacích vždykcky předvádím neuvěřitelné výkony, takže hned co jsem vylez z vlaku jsem si našel velkej suchej pařez, na ten jsem si sednul, zacpal si uši aby bylo absolutní ticho a tápal v paměti. Po dvaceti minutách jsem nakonec vytápal že se bude jednat o nějakého českého panovníka nebo papeže, pak jsem došel na městské informační centrum a zkoumal mapu města, ulici po ulici, a …voala… ulice Přemysla Otakara byla na světě. Ulici jsem pak během pár minut vypátral, naštěstí měla pouhých 40 domů. Šel jsem tedy od domu k domu a projížděl zvonek za zvonkem, jestli mi náhodou některé z těch jmen nebude připadat povědomé. Povědomé mi připadalo každé druhé. Deset minut po smluveném termínu nakonec vykoukla hlava z jednoho okna nademnou a ta hlava na mě začala ječet něco v tom smyslu že jdu pozdě. Nechtěl jsem vypadat hloupě, nechtěl jsem mu říkat, že jsem si jeho jméno nezapsal, protože mi to nepřipadalo důležité, stejně tak jsem nechtěl zmiňovat ty dnešní peripetie s adresou a GPS souřadnicí a tak jsem zaimprovizoval a řekl jsem, že mu nezvoní zvonek, čím jsem vlastně svalil vinu na něj, on byl teď ten kdo toho druhého zbytečně připravoval o čas a tak se mi ihned omluvil. Já jsem jeho omluvu přijal, řekl jsem „to nic, to se občas stane“ a celou tu věc jsem mu, na důkaz mé dobré vůle, odpustil. Vždyť jsme jenom lidi.