Jak je pro vás snadné či nesnadné přijmout poklonu?

jak od koho,když mi jí složí někdo o kom vím že to myslí úpřimě,tak jsem ráda a polichotí mi,ale když vím že je to jen ze slušnosti,či zavděčit se vadí mi

Moc snadné ne. Nikdy nevím, jak se tvářit a chovat.
Přesto, že mě upřímná pochvala potěší.

Je to pro mne nesnadné – nevím, jak reagovat. Nicméně mě to velmi, velmi potěší…

Jde o to, čeho se týká. Ale obecně poklony moc nemusím. Ono jde o to, jak se podají – hrozná spousta lidí má tendence přehánět a až se vlichocovat, což mě dere. U spousty věcí mi lidi chválí to, o čem sama vím, že mi jde – a jak se na to mám tvářit? Když řeknu „díky, já vím“, vypadá to nafoukaně. Když budu dělat „neee, to není pravda“ a přitom vím opak, budu sama před sebou za krávu. A jenom poděkovat působí tak jaksi suše. Takže jsem většinou suchar.
Obecně nemám ráda poklony ohledně mého vzhledu – nejsem hnusná, nejsem krásná, jsem normální a když chci, tak můžu hezká. Ale vím to a nepotřebuju, aby mi to někdo tvrdil. Jesltiže mi někdo tvrdí, jak jsem nádherná, začnu mít pocit, že mi hledí jen na (nebo především) vnějšek, což mě vytočí a začnu k němu mít odstup. Zevnějšek není to, co je na mně podstatný a pokud si to někdo o mně myslí, nezná mě a nemá mi co podlejzat sladkejma řečičkama.
Potěší mě uznání za dobře odvedenou práci nebo za projev nějakého povahového rysu, kterýho si na sobě sama vážím. Ale obecně hrozně záleží na tom, aby se to řeklo normálně a přirozeně, ne kdovíjak pěstěně a vznešeně. Dodnes mám za největší kompliment ohledně vzhledu, když mi před pár lety řekl na plese dlouholetej nejlepší kamarád (toho času šťastně dlouhodobě zadán) „Teri, ty vole, tobě to dneska celkem sluší“. Řekl to normálně a věděla jsem, že on nemá důvod to neříkat, kdyby to nebyla pravda. Kdybych vypadala normálně jako jindy, neobtěžoval by se.
Není to se mnou holt lehký :)