Avatar uživatele
Pokročilý

Je pomoc méně, než pochvala?

Mám dospělou dceru,sama už je matkou dvou dětí.Vždy jsem se snažila pomáhat,ale nikdy toho není dost.Mívám pocit,že mně vždy vinila ze svých nezdarů.Myslíte si,že je potřebné dospělého člověka za vše chválit,a nebo je to o nedospělosti?Život se semnou doopravdy nemazlil a přesto si o sobě nemyslím,že nemám cit.Mám ho na rozdávání,ale v mé neokrášlené podobě není přijímán.Co si o tom myslíte?V čem dělám chybu?
Doplňuji:
Já vim,že neubyde,ale za samozřejmé věci?

Uzamčená otázka – ohodnoťte nejlepší odpověď symbolem palce.

Nejlepší odpověď

Avatar uživatele
Bronzový

Nechvalim,ale ocenuji vysledky.

 

Další odpovědi:

Avatar uživatele
Zlatý

To se nedá tak říct. Každé je něco jiného.
Ale chválu potřebuje člověk v každém věku.
Pomoc je potřeba, ale do jisté míry. Ten, kdo pomoc potřebuje si nesmí myslet, že to je povinnost.
Určitě si také pomoc musí zasloužit a ne jen na ni spoléhat.
pokud ví, že pomoc není jistota, v životě se mu to mockrát vrátí. Co kdyby pomoci nešlo? Bude si muset poradit sama. Třeba až tu jenou nebudeš. Nebo kdybys byla nemocná nebo neměla Kč navíc.


Avatar uživatele
Zlatý

Myslím, že pochvalou se nic nezkazí a člověka potěší. Pomoc ale není forma pochvaly.
Moje heslo je chválit ....
Dej dceři více najevo, když se jí něco povede ..ono tě neubyde.


Avatar uživatele
Zlatý

>verusko<, tak tohle je mi docela povědomé, jenže o mou pomoc naopak není zájem a pokud je přijata, hned je mi připomenuto, že pomáhám "dobrovolně". Léta jsem se pro to trápila, ale snad už jsem to překonala a víc se ničit nenechám. Pomůžu, když to bude třeba, ale vnucovat se nehodlám. No a většinu citu teď spotřebuji pro svého kocourka, jemu to naopak vůbec nevadí:-).
Doplňuji:
Pro damianu : může se i stát, že svým rodičům odpustíme tak pozdě, že už jim to nemůžeme sdělit.


Avatar uživatele
Zlatý

Každý člověk má rád chválení, ale s chutí chválit druhého - to už tak oblíbené nebývá. Kde je však ta míra, kdy je to málo a kdy moc? Záleží na vás, jak moc jste schopna se přispůsobit dceřinným nárokům a požadavkům.
Neznám váš případ. Nevím zdá jste byli úplná rodina (vycházím z toho, že píšete, že se s vámi život nemazlil) -proto jestli ne, to by mohl být důvod, proč si tolik vynucuje pozornost a vaše neustálé chválení. Navíc, pokud je jedináček (?), ti bývají citlivější. Můžou v ní přebývat pocity, že vy jste byla dobrá partnerka i zodpovědná matka, dělala jste vše přirozeně, ale nikdo si toho nevšímal a neocenil to. Jestli vás i přes to opustil partner - v jejích očích to mohlo vypadat, že "to" všechno nestačilo.
Může to být ale i obráceně, třeba jste partnera nechala vy - i když se snažil a vy jste ho přehlížela. Ona tak dopadnout nechce a tak si přeje být pro vás ta nejlepší. Bojí se, že vás ztratí. Vynucuje si pozornost i tím, že staví na odiv kdejakou - s prominutím, blbost - jen, abyste si jí všimla. Možná, že jste jediný člověk, kterému věří (její vztah může být vnitřně nefunkční) - kdyby jí na vás tolik nezáleželo, nebude chtít právě od vás chválit.
A s těmi nezdary - vždy z nich skutečně viníme pouze své alter ego, ne toho kdo nám je ukradený. To se jen tak říká - Kdyby nepřišla ta nafoukaná Bára, povýšili by mě. Ve skutečnosti o Báru ani tak nejde. Ale - "Kdybys mě ty, mami, vychovala tak, abych byla sebevědomější, tak bych teď byla v klidu ...." Jenže tohle nahlas nikdo neřekne, protože to sám vlastně ani neví. Odtud veškerá potlačovaná závist, neschopnost sebepoznání a známé "skryté" problémy z dětství.
Teprve, když odpustíme rodičům čím se na nás "provinili", pak dokážeme odpustit sami sobě. A pak skutečně dospějeme.
Přeji vám hodně štěstí.

 

Diskuze k otázce

 

U otázky nebylo diskutováno.

 

Přihlásit se

Položte otázku, odpovězte, zapojte se, …

začněte zde

Reklama

Kvalitní odpovědi v: Rodina a vztahy

Zlatý Drap 979
Zlatý marci1 807
Zlatý quentos 628
Zlatý iceT 601
Zlatý hanulka11 536
Zlatý panenka 488
Zlatý annas 449
Zlatý led 396
Zlatý venkovan 390
Zlatý gecco 375

Zobrazit celkový žebříček

Facebook

 

Váš požadavek se vyřizuje, počkejte prosím.