Bylo to místo, kde jsem se naučil hodit do sebe voběd i s polívkou za pět minut :{D> se smíchem na to vzpomínám nyní, kdy mívám polední přestávku jednu až dvě hodiny. V jídelně na gymplu si mě oblíbila jedna kuchařka, k níž jsem chodil denně pro polívku (ostatní na polívku povětšinou prděli, ba dokonce do ní plivali – gymnazisti, budoucí elita národa! Na to konto zrušili „samoobslužné“ nalévání polévky a svěřili to jedné z kuchařek) a od jisté doby mi schovávala jablka, ba občas i nějakou mlsotu, zejména od té doby, co jsem jí řek (po pravdě), že má krásnou dceru…
Vařili dobře, to jsem si nemohl stěžovat, na gymplu dokonce výběr ze dvou jídel (už si mě pamatovali, že jsem chodil obvykle na dvojku na „zdravější“ variantu) a v menze na vejšce dokonce z pěti (tam jsem chodil pro změnu nejčastěji na trojku – nejen kvůli krásné kuchařce, ale i poté, co odešla, pro „druhou nejzdravější“ variantu).
Na menzu mám vůbec krásné vzpomínky: vznikla tam „menzovní společnost“ – postupně jsme se rozrostli asi na dvacet lidí a rezervovali jsme si pravidelně na půl druhou stůl :{D> šlo o studenty různých oborů, kteří se seznámili právě v menze a pravidelný filozofický potlach nám byl přínosem. No a ten pozitivní šok, když jsem ve druháku uzřel v nabídce nápojů pivo…! Dlouho předtím mi vrtalo hlavou, proč to nezavedou, a jako by mi četli myšlenky… konečně jim tehdy došlo, že jsme na VŠ všichni plnoletí ;{))> sice lahvový Starobrno, ale lepší než drátem do voka ;{))> s pivem se menzovní společnost užívala daleko lépe :{)>

Upravil/a: quentos

3 Kčs za lístek na oběd.

Skvělé, levné chutná bašta, hodně masa, přídavky pro hladovce, domácí zákusky, ovoce, polévky bez konkurence ;)
Fronty u okénka ;)
Jen na mlékovou polévku a rýžový nákyp jsem ráda zapomněla 😁

Když chodily do jídelny děti, bylo mi jich líto..... mladší dcera trpěla ty přesolené blafy bez chuti a masa jen 2 roky (2000 – 2002). Od 3. třídy pak jedla doma. Na gymnáziu byla jídelna zřízena až v maturitním ročníku.
Starší (jiná škola) – do r. 1992 standard, později slabota a hlad… .

Dodnes mne fascinuje, že jsem tehdy dokázal pozřít tolik knedlíků jako bylo číslo třídy + 1 (tedy v šesté třídě sedum knedlí). Dnes si dám tři a stačí to.

Nic moc jídlo, arogantní kuchařky, které si klidně dělají něco jiného než výdej jídla, ačkoliv jim tam stojí fronta, když přijdete na oběd 5 minut před začátkem výdeje jídla pro studenty (kdy jsou obsluhováni cizí strávníci) a nikdo tam na jídlo nečeká, tak vás těch 5 minut stejně nechají čekat, každodenní běhy na oběd (věru není radno postavit se do cesty houfu bežících studentů), pokud neběžíte, tak šíílená fronta (nám starším už naštěstí tolerují předbíhání).

Nejsem v jídle moc vybíravý, ale na základce to bylo horší než v koncentračním táboře. Na střední to už bylo v rámci možností slušné.

Já vzpomínám nerada na rajskou polévku s rýží a
rozmáčenou zemlbábu s tvarohem a jablky, fuj :(
Někdy také na sladké brambory.
A měla jsem ráda omáčky s houskovým knedlíkem
kusem masa. Nejvíc mi chutnalo knedlo vepřo zelo

nebo špenát.

Polévky jiného typu jsem raději nejedla vůbec.
Čaj ten jsem taky nepila, když bylo ovoce, pokud
nějaké za měsíc bylo, tak jsem jedla ovoce.
Do školní jídelny jsem naposledy vstoupila na ZDŠ
v roce 1980.
Na střední škole jsem na obědy nechodila.

Upravil/a: quentos

Dobré.
Měla jsem štěstí na jídelny, v nichž vařili dobře,
stejně jako Da ny jsem neměla ráda mlékovou
polévku a rýžový nákyp, to jsem vracela lístek.

Obecně dobré, ale co jim nemohu zapomenout bylo nucené dojídání, kvůli kterému mám k některým jídlům vypěstovanou averzi dodnes.

Nekonečné fronty.
Jídlo mi většinou chutnalo.