Jak se mohlo Britské impérium v tak krátké době rozpadnout a Británie oslabit?

Odpoveď byla označena jako užitečná

Vícero faktory, Ale hlavní je, že to nebylo až v tak krátké době. Naopak, úpadek i samotný zánik této říše byl dlouhodobý PROCES trvající několik desítek let (už od konce 19. století – respketive na přelomu s 20. Abych byl ještě přesnější, tak ze samého – hlavně územního – vrcholu k rozpadu. A mimochodem to může být častý jev u mnoha věcí – něco roste, roste a najednou to spadne úplně dole… i když v případě Británie to nebylo „najednou“).

Nejvíce po první světové válce. Během druhé už de facto neexistovalo žádné Britské impérium a Británie už ani nebyla světová jednička nebo nějak mocná (už v podstatě od počátku 20. století… mohlo by to být sporné, ale už v té době je Spojené státy předběhly a zase Britské impérium bylo stále ve větší krizi a úpadku). Po druhé světové už to byla jen druhořadá velmoc (jejíž moc byla stejné nebo i menší než mnoha jiných států na světě).

Příliv peněz/kapitálu, technologický pokrok, růst vlivu (ekonomického, politického, vojenského) se přesunul právě i do USA (později SSSR). Během světových válek a následně. Rlzné státy sílily a transformovaly se a Británie (ještě jako impérium) jen slábla. Pěkně postupně.

O tom, kdy přesně se rozpadlo Britské impérium se taky vedou spory. Často se to bere jako přeměna impéria v Commonwealth (což je opravdu skutečný rozpad – i když formálně jakoby nadále ještě existovalo – a byť již v této době bylo ono impérium velmi slabé, nesoudržné, nefunkční, atd), ale jsou i více šílenější tvrzení, že konečný rozpad impéria nastal až když se VB vzdala poslední „kolonie“ – tj Hongkongu (až 1997!).
Takže to rozpětí (možného rozpadu/zániku) máš od samého počátku 20. století, až do jeho konce. ;) Na samém počátku 20. stoeltí, po první světové, ve třícátých letech, během nebo po druhé světové, či dokonce desetiletí po druhé světové (někde v druhé polovině 20. století).
Faktický rozpad i samotný zánik byl však už v 1. polovině 20. století. Během druhé světové už chvíli neexistovalo. Pak už bylo jen COSI, co nebylo impérium.

Ale i ten rozpad v první polovině 20. století (jehož počátky jsou už v 19. století) byl zkrátka proces trvající dlouho, odehrávající se na několik frontách. Ano, ten samotný konec byl vcelku rychlý a celé se to sesypalo a „z ničeho nic“ rozpadlo, ale to byl už jen samotný konec rozpadu.

Připadá ti takových 30 až 50 let málo? A i kdybychom nepočátali jen postupné a „systematické“ oslabování říše, tak i ten rozpad sám o sobě trval přinejmenším pár málo let. Což není krátká doba…

Vnitřní i vnější problémy. Změna světa, změna samotné říše – její organizace, postojů a významu, dekolonizace (téma samo o sobě), hnutí v těch koloniích, snaha o samostatnost – často ve víru nacionalismu, války, ekonomické změny, pokrok, zaostávání těch kolonií (průmyslově i jinak), atd. Dá se navíc zjednodušeně říct, že pro Británii už kolonie nebyly žádným přínosem, žádným ziskem (a navíc byly – se staly – neudržitelnými). Naopak se staly problémovými a nákladnými. Celé to navíc bylo už jen ve správě byrokracie/by­rokratické vlády – která byla o dost jiná, než v počátcích tohoto impéria nebo během jeho vrcholu. Role panovníka, parlamentu, (nejen) východoindické společnosti (a oni mocní pánové – téměř suveréni, alespoň v těch koloniích – spolu s uskupeními fungující jako stát ve státě), podrobených území, zahraniční politiky, atd To vše se měnilo. To, co podpíralo impérium (a na čem stavělo) už buď neexistovalo nebo dokonce změnilo význam (v neprospěch impéria).
Já třeba koloniální říše nikdy nebral jako „ty“ říše. Měly něco do sebe, ale měly i plno negativ, nejednotnosti, nesoudržnosti, atd. „Klasické“ říše jsou o něčem jiném – i když i ty byl rozličné a mohly být problémové).
Bokem mimo už uvedené sociální změny nebo „potřeby“ (nacionalismu atd): republikanismu (antimonarchismus), antiimperialismus, samotný separatismus (vojenský i právní/diplo­matický), liberalismus, liberalismus, komunismus, ale vliv měly i anarchismus, nihilismus a podobné blbůstky, které všechny frčely na přelomu 19. a 20. století a později.

Věř, že rozpady říší, velmocí, obřích bohaství (jedinců, skupin i států) se v historii údaly mnohonásobně rychleji, kolikrát během okamžiku. Třeba během dne nebo pár dnů/(málo) týdnu – a to i bez předchozího úpadku nebo indícií, které by k tomu vedly. Stačí jediná událost/katastrofa, aby zničila i něco, co je v rozkvětu nebo co je zrovna teď mocné. Máš velkou a bohatou říši, o velké armádě.. dnes prohrála velkou bitvu, nepřítel tuto říši rozdrtil a třeba ji tím dohnal i k okamžitému zániku. Byla velká řiše – není žádná říše. A to třeba po jediné bitvě.
Jiné případy jsou třeba špatné informace – vznik velké ekonomické krize (i v důsledku nějaké hlouposti), přírodní katastrofa, propuknutí nemoci atd.
Bylo tu, není tu. Něco co je dnes velké nebo mocné, může být zítra to tam.

A onen úpadek moci, vlivu, bohaství (atd atd) samotné Británie šel ruku v ruce s rozpadem impéria a vyvrcholil jeho zánikem, kdy Británie o všechno přišla (a dorazily ji pak i další věci). Impérium v posledních stádích samo o sobě dost chudlo a bylo nákladné. Navíc udržování těch území bylo nákladné – oni tam i dost investovali, nadále se tam stavělo, všelicos financovalo, ale i dost hýřilo. Británii nejvíc oslabila první a hlavně druhá světová (nemluvě o předchozích válkách). No a oficiální zánik impéria a vznik nových států stál Británii vážně hodně (vlastně všechno). To zase nastalo „vykořisťování“ Británie – musela se toho mnohého vzdát, mnoho toho přenechat, byly i nějaká „odškodnění“. Ono to není tak, že by Británie jako impérium například „vykořisťovala“ ta území, ty kolonie, ve smyslu, že by tam dolovali a všechno to bohaství si odváželi k sobě domů na ostrovy. Ona drtivá většina toho bohasttví pořád ležela v zahraničí a převážně v těch koloniích. Ale bylo to v jejich vlastnictví a správě, bylo to jejich (nejen území, ale i získané statky – ať už jakéhokoli druhu). No a rozpadem impéria spousta z toho vlastní prostě přešla na ty nově vzniklé státy (byť mnohé z toho Britové získali vlastním úsilím, vlastními investicemi, sami to stvořili atd). Pokud by se to dalo něčemu přiblížit tak je to něco jako vyvlastnění nebo zabavení majetku. Jsi šlechtic nebo jen „nějaký“ boháč, máš plno pozemků, zámků, máš podniky, más výrobky, šperky a hodnotné věci, máš všelijaký kapitál a statky, ale příjde nějaká změna, „reforma“ a náhle to třeba propadne (socialistickému) státu… Takže z ničeho nic jsi přišel o všechno a zůstal ti třeba jen (prázdný) dům.
Británie se zkrátka vyčerpala – nejvíc ve válkách (světových), ale i samotném impériu. Neboli impérium se vyčerpalo, zaniklo a tím samozřejmě i Británii nic moc nezůstalo (akorát třeba dluhy a bývalá pověst velikána :D). Samozřejmě stále velmoc – i třeba po 2. světově… ale jen druhořadá,
Velmi jednoduše se dá říct, že Bristké impérium se kvůli (všelijakým a mnoha) problémům oslabovalo, ztrácelo na významu až přišlo i o dominanci a vliv (nemyslím Británii ve svých koloniích, ale impérium ve světě – vůči jiným státům). Krom tímto vzniklé neudržitelnosti říše, vývoj a změny ve světě (nebo spíš světa) dohnaly říši k rozpadu. Tlak na Británii byl nejen vnější, ale i vnitnřní.

Takže Britské impérium se nakonec rozpadlo. Ale nebylo to v žádném případě jen tak ani hned. :D

Upravil/a: Disraeli

Na to není jednoduché odpovědět.

Vzniklo to silou, a to ve feudálním období. S postupující industrialisací se vzmohlo i místní obyvatelstvo. Otázka je nakolik, či o kolik, ale v každém případě zmohlo. Logicky, potom, vzrůstaly nepokoje, takové, nebo makové, ale vzrůstaly. V těch nebo těch koloniích, to je dokonale nepodstatné.

Se vzrůstajícími nepokoji bylo čím dál, tím méně, ekonomicky výhodné to koloniální panství držet.

Po WWII se, navíc, „vítr (poněkud) změnil“. Východní blok byl silně protiimperialis­tický. Západ už taky nechtěl velice řešit utlačování jednoho národu druhým (ať už skutečné, nebo domnělé).

WWII stála UK životy, peníze, statky. O to menší čas, prostředky, prostor byl na řešení problémů v koloniích.

Nic netrvá věčně, a tak se i to koloniální panství rozpadlo. Nizozemské, britské, německé, jakékoli. Pravda, dneska by klidně zase mohlo být, stačilo by to vhodně „komunikovat“, jo, podle logiky: „Nebil jsem tě. Pomohl jsem ti vstát!“ „Díky, pane, ale nepotřebuji vaši pomoc.“ Jenže, za prvé, není, a za druhé, dneska by bylo spíš na ošteru, než k užitku.

K čemu by ti bylo v postindustriální ekonomice imperialistické koloniální panství? Abys vyživoval „Negry“ v „Negerlandu“? Afrika, ale i většina Asie, jsou chudé, v podstatě některé ty státy jsou ještě pořád v 16. či 17. století. S UK se dostali někde do 18. či 19. století, a po dekolonisaci se zase „vrátili“ do středověku. Na Madagaskaru řádí mor jenom proto, protože to chytají od divokých prasat, a protože mužikům není jak dopravit to množství antibiotik, a protože státní erár nemá na nákup antibiotik peníze. Třeba. Chceš to mít „na triku“, v dnešní „pravda a láska“ době? 🤷🏽‍♀️🙃

V Evropské unii nemají rádi silné státy: salámovou metodou jim odnímají pravomoci a suverenitu. EU dodnes trestá Británii za Brexit, a ten je opravdu hodně nesmělý.

Rozpad Britského impéria byl způsoben několika faktory, včetně hospodářských, politických a sociálních.

1. Hospodářské důvody – První a druhá světová válka významně oslabily britskou ekonomiku. Tyto války vedly ke ztrátě mnoha životů a vynuceným výdajům na vojenství, což mělo za následek vysoké veřejné dluhy.
2. Politické a sociální důvody – Národní hnutí za nezávislost v koloniích vzrostla po druhé světové válce. Tyto hnutí byla silně ovlivněna touhou po samosprávě a rovnoprávnosti. V některých z těchto kolonií došlo k násilným povstáním, které Británie nemohla potlačit.
3. Dekolonizace – Po druhé světové válce začaly mnohé evropské mocnosti přiznávat nezávislost svým koloniím, částečně v důsledku tlaku ze strany mezinárodních organizací, jako je OSN. Británie nebyla výjimkou a v průběhu let 1945–1965 udělila nezávislost většině svých kolonií.
4. Prestiž – Poslední, ale rozhodně ne nejméně důležitým faktorem byl pokles prestiže Británie na mezinárodní scéně. Negativní stereotypy o britském impériu a kolonialismu obecně vedly k tomu, že veřejné mínění, jak v zahraničí, tak doma, se obrátilo proti pokračování britského impéria.

Zároveň stoupání mocností jako USA a SSSR znamenalo, že Británie již nebyla tak dominantní mocností, jakou byla před tím. Její relativní pokles vlivu a změny v mezinárodní politice a veřejném mínění byly dalšími důvody pro rychlý rozpad Britského impéria.