Do jaké míry je v pořádku „výchovně“ lhát dítěti?

Řekla bych, že jen minimálně. Jak píše Samba, že „malému dítěti lže jak když tiskne“, nemůže být v pořádku – si takhle dělat prču…vždyť si takové věci budou dlouho pamatovat, když je z těch omylů zavčas neosvobodí.
Děti se mají brát vážně, a né jim dávat najevo, že jsou „jen hloupé děti“:)

Nikdy, dítě je pak zmatené, raději to vysvětlení odložím, než hoo mást blbostma.

Nic nevysvetlovat, ale rezat, rezat a rezat. Jsem z rezane generace a chovali jsme se docela jinak nez soucasna vysvetlovana generace.

Asi jsem divná, ale u těchto odpovědí se mi nezdá, že by šlo o lži (krom těch šilhajcích očí). Jinak, já malému dítěti lžu jak když tiskne, třeba s mrkví – když budeš jíst hodně mrkve, budeš umět dobře pískat, jestli se budeš pořád cpát, naroste ti obrovský břicho, že nebudeš moct projít ven dveřmi, když budeš pořád zlobit, naroste ti kopýtko, jako čertovi, při lhaní zas bude dlouhý nos jako Pinocchio, s tím měkkým nosem při lhaní to je taky působý

Co nejmíň. 🙂, Některé z těch věcí nejsou tak špatný, ale zase není dobré, když dítě v dospělosti zděšeně (zklamaně) zjistí něco, co mělo být přece jinak… Některé věci je třeba brát realisticky, jinak to může být pak šok.

Žádná lež není v pořádku.

„Výchovné lhaní“ neexistuje, jen si tak
někteří rodiče „maskují“ své výchovné
selhání.