Je pravda, že i ti lidé, co zemřeli, zůstávají nesmrtelní, pokud na ně v dobrém vzpomínáme?

Nesmrtelnost neexistuje. Ten, kdo zemře, je prostě mrtvý. Můžeš na něj myslet, jak chceš, ale nic tím nezměníš.

Upravil/a: quentos

Ta otázka je nesmyslná, je to lapsus:

Čistě theoreticky, per exemplum, berme, že já budu ten, kdo na Tebe bude v dobrém vzpomínat, a Ty budeš ten mrtvý.

Ty jsi mrtvý, takže první podmínka je splněna.

Ty jsi mrtvý, a já na Tebe v dobrém vzpomínám. Zítra, v roce 2025, v roce 2030, etc. etc.

Jenže jednoho nekrásného dne i já natáhnu brko – jako všichni, a v ten okamžik má vzpomínka, v mém srdci, skončí, protože srdce budou žrát červi. 🤷‍♀️

Eo ipso, Tvůj vývod je mylný a otázka nesmyslná: není možné, abys byl, tímto způsobem, nesmrtelný, protože není nikdo, jehož vzpomínka v srdci by neměla margo, kterým je nejpozději jeho smrt.

Opět nesmyslný dotaz. Definuj pravdu. Je to myšleno obrazně, tudíž doslova „pravda“ to být nemůže.

Ano a to stejné platí o slavných lidech, co zesnuli. O některých se učí ve školách stovky a někdy i tisíce let.

Řada dnešních lidí zná například Alexandra Velikého, Jůlia Caesara či Sokrata, příčemž nežijí už přes 2.000 let.

To je blbost. Pamatujeme si mnoho věcí a lidí, se kterými jsem se setkali, jsou a byli. Dokud tady byli, tak žili, po smrti nejsou fyzicky, takže nemohou být nesmrtelní. A že si je pamatujeme proto, že jsme se o nich učili, nebo o nich najdeme zmínku v literatuře a pod.

Upravil/a: Kelt

Někteří samozřejmě můžou nadále „žít“ ve vzpomínkách a v srdcích, či ve svých potomcích. Ale to není nesmrtelnost. Jen jistá forma odkazu (ideová, citová, genetická, majetková atd). Jiní se zvěčnili takovým úspěchem/pros­lavením, že se vryli do paměti lidstva – což by se dalo považovat za jistou formu nesmrtelnosti. Ale jen v pověsti, aj.

I za předpokladu existence duše (jakože jo) a posmrtného života, jakož i reinkarnace – tak to taky není vyloženě nesmrtelnost – alespoň tak, jak si to lidi představují. Duše nesmrtelná být může, lidské tělo se však rozpadne. A duše se bude od fyzického těla a jeho osobonosti stejně lišit. Takže to stejně nikdy nebude ten dotyčný – snad jen v ozvěne minulosti a jen jako jedna malinká součást jeho duše (vzpomínka na jeho jeden život – což bude jen takový fragment mnohem většího celku).
Vše fyzicé nesmrtelné v podsatě je – i když se mění/transformuje. Po smrti se dotyčný přemění převážně na energii (při zpopelnění – nebo jinak postupným rozkladem těla), zbytek na různé/jiné látky, drobné částice, prach atd. – a to se zase přetvoří a stane soušástí něčeho jiného hmotného.
Při Jednotě všeho (jednoduchý koncept), kde mnohost je jen iluze, je vše stejně z tohoto nepodstatné. To učí plno náboženství, jako i každý mysticismus (a je to i logické). Existuje jedna propojená existence, z jediného zdroje a ta existuje jen ve vzájemné závislosti a žádná separace a izolace neexistují. To je jen zdání/klam a iluze ega, smyslového vnímání (o kterém mluví třeba buddhismus, hinduismus aj aneb Ty jsi vším co existuje, a vše co existuje je tebou).

Upravil/a: Disraeli

To je krásná myšlenka a určitě s ní mnoho lidí souhlasí. Pokud na někoho vzpomínáme s láskou, uchováváme jeho odkaz a osobní význam, považujeme tedy tu osobu v určitém smyslu za „nesmrtelnou“. Jde o metaforické pojetí nesmrtelnosti. Ale samozřejmě, fyzická smrt je nezvratná. To však neznamená, že odkaz osoby a vliv, který měla na naše životy, nemůže pokračovat. Takový člověk může i nadále ovlivňovat nás a naše rozhodnutí a může žít dále v našich srdcích a našich vzpomínkách.