Historie úprav

anonym

Odpověděl/a – 15.listopad 13:19

Když jsem po mnoha obstrukcích a ponižování jela poprvé do Západního Německa, překvapilo mě, že ačkoliv nás tady údajně hlídali před imperialisty, závora na hranicích se otevírala směrem dovnitř, takže jsem musela autem couvnout , vojáček otevřel závoru a já projela do toho „nebezpečí“. Jsem šťastná, přez různé potíže, že jsem se dožila této doby. Ještě šťastnější jsem a závidím mladé generaci, že se něčím takovým vůbec nemusí zabývat a berou svobodu slova, cestování atd. jako naprostou přirozenost.

anonym

Odpověděl/a – 15.listopad 13:40

Když jsem po mnoha obstrukcích a ponižování jela poprvé do Západního Německa, překvapilo mě, že ačkoliv nás tady údajně hlídali před imperialisty, závora na hranicích se otevírala směrem dovnitř, takže jsem musela autem couvnout , vojáček otevřel závoru a já projela do toho „nebezpečí“. Jsem šťastná, přez různé potíže, že jsem se dožila této doby. Ještě šťastnější jsem a závidím mladé generaci, že se něčím takovým vůbec nemusí zabývat a berou svobodu slova, cestování atd. jako naprostou přirozenost.
Doplňuji:
Jednalo se o hraniční přechod Srtážný r.1980. Musela jsem si požádat o cestovní pas, výjezdní doložku, devizový příslib, vízum, povolení od zaměstnavatele, vyjádření uličního výboru, nějaké složitosti okolo toho, že pojedu vlastním osobním vozem, něco s řidičákem, vyplňovat celní prohlášení (snubní prstýnek, hodinky, fotoaparát…), už ve Vimperku kontrola dokladů, několik km před hraničním pásmem jsem vylezla ven čurat u nějaké boudy a málem mě zakousnul ovčoun, který za sebou vláčel vojáka. Okamžitě následovala kontrola dokladů, celého auta i s kufrem a telefonát ( byla jsem vykulená- sejmul sluchátko ze stromu!) na přechod, že se blížím. Na přechodu jen já s osobákem a kamiony se dřevem. Po dlouhém čekání opět důsledná kontrola zavazadel, dokladů, vozu a výslech kam jedu, za kým a proč. Posléze mi poručili ať si couvnu, že mi tu závoru otevřou. Projela jsem a celá vyjukaná dojela cca půl km na německou celnici, kde už mě čekal manžel s celníky a náramně se bavili, protože to všechno pozorovali dalekohledem. Při návratu jsem ani neměla razítko z něm. strany, protože tam prostě zrovna nikdo nebyl, tak jsem projela prostě „domů“. Opět neskutečný filcunk všeho, cesta co Vimperku, který tonul ve tmě a jediné co svítilo byla nějaká pěticípá hvězda. V místě bydliště mě čekalo pozvání s pasem na „pasovku“ a výslech co jsem viděla, koho jsem „tam“ potkala a s kým jsem se tam bavila…Tak po tomhle se mi rozhodně nestýská.