Zeptal/a se – 22.říjen 9:08
Zdraví – Ostatní zdraví
Nevím jak se mám vyrovnat s tím, že jsem přispěla nebo rovnou
zapříčinila utrpení zvířete nebo i možná to, že je ted už po
smrti.
Měli jsme doma kočku, byla venkovní, bydlíme na vsi. Dostávala jídlo, a na
zimu jsem jí brala do domu, ale jinak ne. Poslední měsíc mě děti
přesvědčily, abych jí vzala do domu nastálo. Začala jsem na tom pracovat a
připravila jí všechny ostatní podmínky, taky aby mohla spát u nás
i přes noc. Jenže jsem třeba nechtěla aby spala v postelích nebo skákala
na linku. Dávala jsem jí na noc do chodby, kde měla polštářek a záchod.
Ráno jsem jí pouštěla do ostatních pokojů a na mléko. Ale protože mi
často doma ujíždí nervy díky nevyrovnané a problematické mojí osobní
situaci s partnerem, který mj. sám kočku párkrát vykmitl ven, tak jsem
v ranním spěchu do práce a stresu vykmitla kočku i já z dětské
postele, pak spěchala do práce a asi jsem jí i dala ven na dvůr…a od té
doby se nevrátila. Doma byly hádky, několikrát jsem jí hájila před
partnerem, který jí v domě mít nechtěl, ačkoli se vyloženě původně
nevyjádřil, že by jí vyloženě doma mít nechtěl. Je mi to ted všechno
strašně líto, protože už je dva týdny pryč, nepřišla a já myslím, že
se jí k nám už nechce díky tomu napětí, co u nás průběžně bylo.
Vždycky se nějak za pár dní vrátila když se toulala po vsi, ale tentokrát
je pryč už dlouho a já už jí přes týden hledám – po vsi, za vsí ve
vedlejších vesnicích…v noci ve dne, vylepila jsem plakátky s fotkou,
dala lístečky s číslem do schránky lidem, prohledávala ruiny rozpadlých
stavení, ale nikde se mi neozvala. A mě ted velice bolí jak jsem se k ní
chovala. Zvlášť když s námi chtěla být, byla přítulná a vrněla na
gauči nebo když jí děti hladily. Mám v sobě nesnesitelný pocit viny, že
se muselo trápit zvíře proto, abych si uvědomila celou svou situaci…navíc
tak hodné zvíře jako byla ona. Nemůžu pořádně ani skoro pracovat,
z mozku mám kaši, jen pořád cítím jak je sama někde chudák v zimě, a
kdoví jestli ještě žije nebo jestli se jí něco nestalo, což nemuselo,
kdyby byla na noc zase přišla domu, protože by se jí chtělo.
Stalo se někdy vám něco podobného a jak jste se s tím vyrovnávali?
Nejhorší je, že už to nevrátím to její trápení.
Díky Tulač.
Zeptal/a se – 22.říjen 9:24
Zdraví – Ostatní zdraví
Mám hrozné pocity viny.
Nevím jak se mám vyrovnat s tím, že jsem přispěla nebo rovnou
zapříčinila utrpení zvířete nebo i možná to, že je ted už po
smrti.
Měli jsme doma kočku, byla venkovní, bydlíme na vsi. Dostávala jídlo, a na
zimu jsem jí brala do domu, ale jinak ne. Poslední měsíc mě děti
přesvědčily, abych jí vzala do domu nastálo. Začala jsem na tom pracovat a
připravila jí všechny ostatní podmínky, taky aby mohla spát u nás
i přes noc. Jenže jsem třeba nechtěla aby spala v postelích nebo skákala
na linku. Dávala jsem jí na noc do chodby, kde měla polštářek a záchod.
Ráno jsem jí pouštěla do ostatních pokojů a na mléko. Ale protože mi
často doma ujíždí nervy díky nevyrovnané a problematické mojí osobní
situaci s partnerem, který mj. sám kočku párkrát vykmitl ven, tak jsem
v ranním spěchu do práce a stresu vykmitla kočku i já z dětské
postele, pak spěchala do práce a asi jsem jí i dala ven na dvůr…a od té
doby se nevrátila. Doma byly hádky, několikrát jsem jí hájila před
partnerem, který jí v domě mít nechtěl, ačkoli se vyloženě původně
nevyjádřil, že by jí vyloženě doma mít nechtěl. Je mi to ted všechno
strašně líto, protože už je dva týdny pryč, nepřišla a já myslím, že
se jí k nám už nechce díky tomu napětí, co u nás průběžně bylo.
Vždycky se nějak za pár dní vrátila když se toulala po vsi, ale tentokrát
je pryč už dlouho a já už jí přes týden hledám – po vsi, za vsí ve
vedlejších vesnicích…v noci ve dne, vylepila jsem plakátky s fotkou,
dala lístečky s číslem do schránky lidem, prohledávala ruiny rozpadlých
stavení, ale nikde se mi neozvala. A mě ted velice bolí jak jsem se k ní
chovala. Zvlášť když s námi chtěla být, byla přítulná a vrněla na
gauči nebo když jí děti hladily. Mám v sobě nesnesitelný pocit viny, že
se muselo trápit zvíře proto, abych si uvědomila celou svou situaci…navíc
tak hodné zvíře jako byla ona. Nemůžu pořádně ani skoro pracovat,
z mozku mám kaši, jen pořád cítím jak je sama někde chudák v zimě, a
kdoví jestli ještě žije nebo jestli se jí něco nestalo, což nemuselo,
kdyby byla na noc zase přišla domu, protože by se jí chtělo.
Stalo se někdy vám něco podobného a jak jste se s tím vyrovnávali?
Nejhorší je, že už to nevrátím to její trápení.
Díky Tulač.