anonym
Odpověděl/a – 1.duben 9:39
Opravdu tu chybí kategorie „jiná možnost“.
Bezpochyby platí, že prostředí a rodiče (ikdyž náhradní) velkou měrou
ovlivňují mentalitu, návyky a budoucí život dítěte.
Optimální je samozřejmě pár s heterosexuální orientací, kde je
správně zastoupen mužský i ženský element rodičovství. Dá se ale také
souhlasit s tím, že než nefunkční rodina, kde jeden z rodičů selhává
a neplní svou funkci (a nedej bože, když s tím mají potíže oba), tak je
lepší takovýto jednopohlavní pár.
Stěží ale jde tvrdit, že jeho výchova nebude postrádat schopnosti a vliv
scházejícího pohlaví.
Vlastně mi kategorie ankety, kterou jsem vybrala, sedí stoprocentně.
Uznávám sice, že než ještě řada horších možností, je adopce
jednopohlavními páry vhodnější, ale jsem ráda, že jsem vyrůstala
v úplné rodině.
Ve svém životě jsem poznala dva lesbické páry a nemohu říci, že pro
jejich orientaci mám to správné pochopení. Dokázala jsem pochopit, oč
u nich jde, ale role muže, kterou se vždy v takovém páru jedna z žen
snaží zastupovat, je v takovém pojetí nepřirozená.
Můžete mi vysvětlovat, že to je normální. Připadá mi to „normální“
stejně jako nemoc. Ta je přece také „nornální“ a člověk se z ní za
nějakou dobu vyléčí. Problém je u psychických a vrozených nemocí a jako
něco takového mi připadá homosexualita. Tyhle lidi neodsuzuji. Je mi líto,
že mají život ochuzen o něco, co mohou jiní vnímat a prožívat
plněji.
anonym
Odpověděl/a – 1.duben 9:48
Opravdu tu chybí kategorie „jiná možnost“.
Bezpochyby platí, že prostředí a rodiče (ikdyž náhradní) velkou měrou
ovlivňují mentalitu, návyky a budoucí život dítěte.
Optimální je samozřejmě pár s heterosexuální orientací, kde je
správně zastoupen mužský i ženský element rodičovství. Dá se ale také
souhlasit s tím, že než nefunkční rodina, kde jeden z rodičů selhává
a neplní svou funkci (a nedej bože, když s tím mají potíže oba), tak je
lepší takovýto jednopohlavní pár.
Stěží ale jde tvrdit, že jeho výchova nebude postrádat schopnosti a vliv
scházejícího pohlaví.
Vlastně mi kategorie ankety, kterou jsem vybrala, sedí stoprocentně.
Uznávám sice, že než ještě řada horších možností, je adopce
jednopohlavními páry vhodnější, ale jsem ráda, že jsem vyrůstala
v úplné rodině.
Ve svém životě jsem poznala dva lesbické páry a nemohu říci, že pro
jejich orientaci mám to správné pochopení. Dokázala jsem pochopit, oč
u nich jde, ale role muže, kterou se vždy v takovém páru jedna z žen
snaží zastupovat, je v takovém pojetí nepřirozená.
Můžete mi vysvětlovat, že to je normální. Připadá mi to „normální“
stejně jako nemoc. Ta je přece také „nornální“ a člověk se z ní za
nějakou dobu vyléčí. Problém je u psychických a vrozených nemocí a jako
něco takového mi připadá homosexualita. Tyhle lidi neodsuzuji. Je mi líto,
že mají život ochuzen o něco, co mohou jiní vnímat a prožívat
plněji.
Doplňuji:
Budu-li o takovéto adopci uvažovat v rámci jejího přínosu pro
adoptované dítě, tak už se dostávám do kategorie volit jedno z menších
zel. Nevybírám možnost, která je pro toto dítě nejlepší.
A nad tím je třeba se pořádně zamyslet. Každopádně není nad plně
funkční rodinu. Bývalá kolegyně adoptovala asi šestiletého chlapce a
když jsem viděla starostlivost, s jakou ho oba adoptivní rodiče
vychovávají, tak jsem toho názoru, že takto nefunguje ani řada
pokrevních – normálních rodin. Jednalo se o hyperaktivní dítě. Letos
bude maturovat na gymnáziu. Studium zvádal maximálně se dvěma dvojkami na
vysvědčení. Takováhle adopce určitě smysl má.