Historie úprav
Odpověděl/a – 7.březen 11:41
Rozdíl mezi psaním ú a ů souvisí s původem slov a s hláskovými změnami, k nimž došlo během historického vývoje. Např. staročeské dóm – duom – dům, buoh – bůh. Na konci slov – pánuov – pánů(v). Ze staročeského oulehla vznikl úlehla (ladem ležící pole. Nebo naopak – z lúky vznikla louka. Kořenné i koncovkové -ú- vymizelo v průběhu vývoje českého jazyka, v některých případech se změnilo v -i (s paňú – s paní, mažú – maží, dnes spíše mažou), v jiných v dvojhlásku -ou (lúka – louka; nesú – nesou).
Překopírovala jsem pravidla pro psaní ů/ú
Psaní Ů
· je typické pro český jazyk, tj. slova domácího původu, kořenné a
koncovkové -ú- zaniklo v průběhu vývoje jazyka
· užíváme v kořenech slov domácích (odrůda, můra) i slov cizího
původu, nyní již zdomácnělých (růže, trůn)
· v příslovcích (domů, dolů)
· v koncovkách 2. a 3. p. č. mn. mužských podstatných jmen vz. pán,
muž, stroj, hrad a jazyk a 3. p. č. mn. jmen středních vz. město (pánů,
mužů, jazykům, městům)
· v koncovkách přídavných jmen přivlastňovacích vz. otcův (bratrův,
otcův, Jirkův)
· u slov, ve kterých se střídá kořenné -o- a -ů-
a, důkaz – dokázat, batoh – batůžek (u slovotvorby)
b, nůž – nože (u skloňování)
U slov, která jsou odvozená předponou nebo složená, zůstává ú –
např. troj-úhelník,z-účastnit se. Jediné slovo domácího původu má ú
uprostřed slova – ocún. Jinak je toto písmeno uprostřed jen ve slovech
cizího původu – např. túra, múza atd.
Psaní Ú
užíváme v těchto případech
· na začátku slov (únor, úloha)
· po předponě (z-účastnit se, ne-úmyslný)
· ve druhé části slov složených (troj-úhelník, dolno-újezdský)
· v citoslovcích (bú, vrkú, hú, mú, cukrú)
· v jediném domácím slově ocún
· v těchto slovech cizího původu: túra – pochod; múza –
bájeslovná bytost; kúra – léčebna procedura, ale také dvoření;
manikúra – procedura s nehty; pedikúra – totéž na nohách;
frizúra – účes; fúrie – zběsilá bytost, zejména ženská;
fúze – splynutí atd.
Odpověděl/a – 6.říjen 13:44
Rozdíl mezi psaním ú a ů souvisí s původem slov a s hláskovými změnami, k nimž došlo během historického vývoje. Např. staročeské dóm – duom – dům, buoh – bůh. Na konci slov – pánuov – pánů(v). Ze staročeského oulehla vznikl úlehla (ladem ležící pole. Nebo naopak – z lúky vznikla louka. Kořenné i koncovkové -ú- vymizelo v průběhu vývoje českého jazyka, v některých případech se změnilo v -i (s paňú – s paní, mažú – maží, dnes spíše mažou), v jiných v dvojhlásku -ou (lúka – louka; nesú – nesou).
Překopírovala jsem pravidla pro psaní ů/ú
Psaní Ů
· je typické pro český jazyk, tj. slova domácího původu, kořenné a
koncovkové -ú- zaniklo v průběhu vývoje jazyka
· užíváme v kořenech slov domácích (odrůda, můra) i slov cizího
původu, nyní již zdomácnělých (růže, trůn)
· v příslovcích (domů, dolů)
· v koncovkách 2. a 3. p. č. mn. mužských podstatných jmen vz. pán,
muž, stroj, hrad a jazyk a 3. p. č. mn. jmen středních vz. město (pánů,
mužů, jazykům, městům)
· v koncovkách přídavných jmen přivlastňovacích vz. otcův (bratrův,
otcův, Jirkův)
· u slov, ve kterých se střídá kořenné -o- a -ů-
a, důkaz – dokázat, batoh – batůžek (u slovotvorby)
b, nůž – nože (u skloňování)
U slov, která jsou odvozená předponou nebo složená, zůstává ú –
např. troj-úhelník,z-účastnit se. Jediné slovo domácího původu má ú
uprostřed slova – ocún. Jinak je toto písmeno uprostřed jen ve slovech
cizího původu – např. túra, múza atd.
Psaní Ú
užíváme v těchto případech
· na začátku slov (únor, úloha)
· po předponě (z-účastnit se, ne-úmyslný)
· ve druhé části slov složených (troj-úhelník, dolno-újezdský)
· v citoslovcích (bú, vrkú, hú, mú, cukrú)
· v jediném domácím slově ocún
· v těchto slovech cizího původu: túra – pochod; múza –
bájeslovná bytost; kúra – léčebna procedura, ale také dvoření;
manikúra – procedura s nehty; pedikúra – totéž na nohách;
frizúra – účes; fúrie – zběsilá bytost, zejména ženská;
fúze – splynutí atd.
Doplňuji:
Jeden z mnoha odkazů
http://vrbovazskomenskeho.blog.cz/1011/pravopis-u-u