Historie úprav
Zeptal/a se – 6.únor 10:54
Zajímá vás, co se s vámi stane po smrti?
Aktuality a zábava – Zábava a ostatní
Otázky na eschatologickou perspektivu se tu opakují, docela, často, tak nebo tak, z toho nebo toho úhlu pohledu.
Tato otázka nesměřuje na to, má-li někdo eschatologickou perspektivu, věří-li někdo, že po smrti půjde za převozníkem k řece, do věčných lovišť, na poslední soud, zatočit si za Buddhou kolo štěstí, či něco podobnýho. To je věcí každýho, taky podle vkusu každýho soudruha, že.
Otázka je vcelku banální: nedávno jsem se tady https://www.aazdravi.cz/posmrtny-zivot-skutecne-existuje-vedci-to-zjistili-na-zaklade-unikatniho-pokusu/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu (odkaz na článek byl v otázce tady https://www.odpovedi.cz/otazky/existuje-posmrtny-zivot-2) dočetl, že „[j]edna otázka fascinuje a zároveň děsí lidstvo odnepaměti. Existuje posmrtný život? Jestli ano, tak jak vypadá? A pokud ne, tak jak se s tím máme vyrovnat? Lidé jakoby nebyli ochotni si připustit, že jejich existence je časově omezená a smrtí skončí.“
Mne existence, nebo neexistence, něčeho po fysické, klinické, smrti ani nefascinuje, ani neděsí. Jednoduše řečeno: jsem tady a teď, tady a teď je toho dost k jezení, pití, práci, souložení, pozorování, etc. etc., aby mne to zaměstnalo (pokud, samozřejmě, chci) natolik, aby mne opravdu a skutečně nezajímalo, co bude po tom, až natáhnu brko. Důvod má, samozřejmě, i poněkud hlubší důvody, než pouhé carpe diem: ať už skutečně lidi tato otázka fascinuje a zároveň děsí (což asi ano, jinak by kolem toho nebyl takový „humbuk“), nebo je to pouze dobrý nástroj manipulace těch, co vědí s těmi, co nevědí (protože ani vědět nechtějí, že?), faktem je, že čtením nějakých nábožných knih, nebo něčím podobným, na tu otázku nikdy odpověď nedostaneme. S tou může přijít, případně, až věda, a, aniž bych tvrdil, že to není rámcově možné, obávám se, že „zejtra“ to věda nerozlouskne. Jinými slovy: problém buďto má řešení, pak je třeba aplikovat řešení, starosti nepomohou. Nebo nemá řešení, pak je se s tím potřeba, prostě a jednoduše, smířit, naučit se s tím žít, starosti rovněž nepomohou. Já jsem s tím, že prostě nevím, co bude, až natáhnu brko, docela v klidu smířený. A taky jsem měl „těžký momenty v životě lidským“, taky mi bylo blbě, že jsem ani neměl tužku, a ani tehdy to se mnou, v tomto ohledu, nepohnulo.
Jsem výjimka? Opravdu je to pro lidi tak důležité, fascinující, případně děsivé? Jak to máte vy?
Odpověď je formována formou ankety, a to velmi jednoduše: 0% znamená, že vás to nechává ledově klidnými, prostě vás to nezajímá (a o důvodech se můžete rozepsat). 100% znamená, že vás to zatěžuje, děsí, zajímáte se o to, je to jeden z vašich hlavních zájmů, životní cíl – zjistit, co bude po smrti, atp. Jde spíše o emocionální vztah k otázce, než cokoli jiného, o vnitřní prožívání otázky, a z toho, samozřejmě, vyplývající další kroky, konání (nebo nevyplývající: o tom už se, pokud chcete, můžete rozepsat v odpovědi).
P. S. Na obrázku soudruzi nesou zakopat soudruha, který natáhl brka. Ani soudruzi z Korejský strany práce (fakticky) nevědí, co bude po smrti.
Zeptal/a se – 7.únor 3:31
Zajímá vás, co se s vámi stane po smrti?
Aktuality a zábava – Zábava a ostatní
Otázky na eschatologickou perspektivu se tu opakují, docela, často, tak nebo tak, z toho nebo toho úhlu pohledu.
Tato otázka nesměřuje na to, má-li někdo eschatologickou perspektivu, věří-li někdo, že po smrti půjde za převozníkem k řece, do věčných lovišť, na poslední soud, zatočit si za Buddhou kolo štěstí, či něco podobnýho. To je věcí každýho, taky podle vkusu každýho soudruha, že.
Otázka je vcelku banální: nedávno jsem se tady https://www.aazdravi.cz/posmrtny-zivot-skutecne-existuje-vedci-to-zjistili-na-zaklade-unikatniho-pokusu/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu (odkaz na článek byl v otázce tady https://www.odpovedi.cz/otazky/existuje-posmrtny-zivot-2) dočetl, že „[j]edna otázka fascinuje a zároveň děsí lidstvo odnepaměti. Existuje posmrtný život? Jestli ano, tak jak vypadá? A pokud ne, tak jak se s tím máme vyrovnat? Lidé jakoby nebyli ochotni si připustit, že jejich existence je časově omezená a smrtí skončí.“
Mne existence, nebo neexistence, něčeho po fysické, klinické, smrti ani nefascinuje, ani neděsí. Jednoduše řečeno: jsem tady a teď, tady a teď je toho dost k jezení, pití, práci, souložení, pozorování, etc. etc., aby mne to zaměstnalo (pokud, samozřejmě, chci) natolik, aby mne opravdu a skutečně nezajímalo, co bude po tom, až natáhnu brko. Důvod má, samozřejmě, i poněkud hlubší důvody, než pouhé carpe diem: ať už skutečně lidi tato otázka fascinuje a zároveň děsí (což asi ano, jinak by kolem toho nebyl takový „humbuk“), nebo je to pouze dobrý nástroj manipulace těch, co vědí s těmi, co nevědí (protože ani vědět nechtějí, že?), faktem je, že čtením nějakých nábožných knih, nebo něčím podobným, na tu otázku nikdy odpověď nedostaneme. S tou může přijít, případně, až věda, a, aniž bych tvrdil, že to není rámcově možné, obávám se, že „zejtra“ to věda nerozlouskne. Jinými slovy: problém buďto má řešení, pak je třeba aplikovat řešení, starosti nepomohou. Nebo nemá řešení, pak je se s tím potřeba, prostě a jednoduše, smířit, naučit se s tím žít, starosti rovněž nepomohou. Já jsem s tím, že prostě nevím, co bude, až natáhnu brko, docela v klidu smířený. A taky jsem měl „těžký momenty v životě lidským“, taky mi bylo blbě, že jsem ani neměl tužku, a ani tehdy to se mnou, v tomto ohledu, nepohnulo.
Jsem výjimka? Opravdu je to pro lidi tak důležité, fascinující, případně děsivé? Jak to máte vy?
Odpověď je formována formou ankety, a to velmi jednoduše: 0% znamená, že vás to nechává ledově klidnými, prostě vás to nezajímá (a o důvodech se můžete rozepsat). 100% znamená, že vás to zatěžuje, děsí, zajímáte se o to, je to jeden z vašich hlavních zájmů, životní cíl – zjistit, co bude po smrti, atp. Jde spíše o emocionální vztah k otázce, než cokoli jiného, o vnitřní prožívání otázky, a z toho, samozřejmě, vyplývající další kroky, konání (nebo nevyplývající: o tom už se, pokud chcete, můžete rozepsat v odpovědi).
P. S. Na obrázku soudruzi nesou zakopat soudruha, který natáhl brka. Ani soudruzi z Korejský strany práce (fakticky) nevědí, co bude po smrti.
