Historie úprav

RyuzakiKate

Odpověděl/a – 22.srpen 9:17

Když to vezmu podle svého okolí… Tak mně třeba alkohol vůbec nechutnal a první pivo jsem měla až někdy 17 letech, a to jen proto, že přede mnou prostě přistálo na stole, aniž bych se o to prosilo. A najednou celkem zachutnalo. Navíc jsem měla zlomené srdíčko, takže to šlo tak ňák samo. Sem tam pak výjimečně víno, které mi začlo pořádně chutnat až teď. Vždycky jsem pila o něco víc, když mě něco trápilo, ale nebylo to v drtivé většině žádné lití, protože moc dobře vím, že to může ničit neurony, kterých si moc vážím :)
Nedokážu si představit, že by třeba můj otec byl alkoholik. Děti takových jsou buď doživotní abstinenti, nebo lejou postupem času taky. Pak je otázka nějakých predispozic třeba pro duševní poruchy…
Chodila jsem s chlapcem, který pil celkem dost, stylizoval se do takového prokletého básníka, ale ne, že by to k němu nesedělo. Bohužel mě jeho chování postupem času přimělo k rozchodu. Je tomu asi 4 roky, ale nedávno jsem se dozvěděla, že už toho všeho má dost, šel rituálně zakopat lahev a dal se na lepší cestu :)
Nyní mám partnera, jenž má povolání, na které by jistě neměl každý žaludek a tvrdí, že si večer musí něco dát, aby se uvolnil a byl to schopný zpracovat. Pije buď něco dobrého, nebo tzv. „na zalejvání“. Opilý nebývá, ale holt dobrý pivo rád má.
Ono je lákavé si občas trochu otupit smysly a zdánlivě si na chvíli ulehčit. Navíc takový mojito je dobrý, že jo :) Ale v zájmu zachování vlastního zdraví a vědomí by měl každý vědět, jaká míra se dá považovat za zdravou…
Viděls Úsměvy smutných mužů? Knihu jsem nečetla, ale téma alkoholismu je tam moc pěkně zpracované.

RyuzakiKate

Odpověděl/a – 22.srpen 9:19

Když to vezmu podle svého okolí… Tak mně třeba alkohol vůbec nechutnal a první pivo jsem měla až někdy v 17 letech, a to jen proto, že přede mnou prostě přistálo na stole, aniž bych se o to prosilo. A najednou celkem zachutnalo. Navíc jsem měla zlomené srdíčko, takže to šlo tak ňák samo. Sem tam pak výjimečně víno, které mi začlo pořádně chutnat až teď. Vždycky jsem pila o něco víc, když mě něco trápilo, ale nebylo to v drtivé většině žádné lití, protože moc dobře vím, že to může ničit neurony, kterých si moc vážím :)
Nedokážu si představit, že by třeba můj otec byl alkoholik. Děti takových jsou buď doživotní abstinenti, nebo lejou postupem času taky. Pak je otázka nějakých predispozic třeba pro duševní poruchy…
Chodila jsem s chlapcem, který pil celkem dost, stylizoval se do takového prokletého básníka, ale ne, že by to k němu nesedělo. Bohužel mě jeho chování postupem času přimělo k rozchodu. Je tomu asi 4 roky, ale nedávno jsem se dozvěděla, že už toho všeho má dost, šel rituálně zakopat lahev a dal se na lepší cestu :)
Nyní mám partnera, jenž má povolání, na které by jistě neměl každý žaludek a tvrdí, že si večer musí něco dát, aby se uvolnil a byl to schopný zpracovat. Pije buď něco dobrého, nebo tzv. „na zalejvání“. Opilý nebývá, ale holt dobrý pivo rád má.
Ono je lákavé si občas trochu otupit smysly a zdánlivě si na chvíli ulehčit. Navíc takový mojito je dobrý, že jo :) Ale v zájmu zachování vlastního zdraví a vědomí by měl každý vědět, jaká míra se dá považovat za zdravou…
Viděls Úsměvy smutných mužů? Knihu jsem nečetla, ale téma alkoholismu je tam moc pěkně zpracované.

Jo a ještě taková zajímavost, mám kamaráda, který má po alkoholu kopřivku :) A mně třeba ještě zoufale nechutná a nevoní jakákoliv pálenka a navíc je strašně špatně štěpím a dokážu pak úplně odpadnout.