Historie úprav

Jiří Bohumil

Odpověděl/a – 8.listopad 11:19

Pochopitelně,** pokud se týká ekonomiky**, je důchodový systém pouze nákladovou položkou státního rozpočtu, tedy toho, podle Tebe, „hospodářství ČR“. Ale nejen u nás, ale všech vyspělých a moderních států na celém světě. Jde o sociální dávku, kterou poprvé zavedl, již ke konci 19 století, v Rak Uh., kancléř Bismack. Založen je na tom, že produktivní část společnosti přispívá na část již neproduktivní, z důvodů zejména vyššího stáří a zdravotních (které těmto lidem již neumožňují plnohodnotnou a bezproblémovou práci) a postupem stárnutí generací, se tento „náklad“ produktivní společnosti, postupně přesouvá na generace mladší.
Jinak, pokud Tě to z hlediska historie zajímá, tak si počti „v příloze“.
„Užitečnost“ důchodců, kterou zmiňuješ, nespočívá tedy v ekonomickém přínosu, ale spíše v přínosu předávání životních zkušeností a případně i výchovném, pokud tento jejich přínos mladší generace ovšem respektují.
Což je zřejmě, zejména v současné době, bohužel, mladšími generacemi poměrně neuznávaným přínosem, neboť vše se staví pouze na penězích, majetku a materiálních hodnotách.
Většinou ale, jak už je známo i z historie, tento přístup nakonec způsobuje celkový rozklad a degradaci společnosti a mnohdy nakonec i její zánik.
Co se týká spravedlivosti a spravelnosti poskytování důchodů, tak jako u všech dávek, poskytovaných na základě rozhodování a přidělování, i zde je mnoho možností ke zneužití jak ze strany politiků (uplácení voličů), tak ze strany žadatelů (podvody, neoprávněnost). V podstatě jako u všech dávek a dotací.

Historie penzijního – důchodového systému.
Před zavedením penzijních systémů museli lidé ve stáří spoléhat na své úspory nebo na pomoc svých potomků. S rostoucí roli států a zároveň s prodlužováním průměrné délky života získali jistoty v podobě průběžných systémů, kdy pracující generace transferuje část produkce těm, co už nemohou pracovat. Roku 1889 zavedl německý kancléř Otto von Bismarck důchodový systém sociálního pojištění (dnes známý průběžný systém). Starobní důchod se ale ve většině zemí začal zavádět až počátkem 20. století, a to pro státní zaměstnance (tzv. výslužné).

Do roku 1945
Rakousko–Uherský penzijní systém zajišťoval i vdovský a sirotčí důchod, státní zaměstnanci a učitelé platili do penzijního systému 3% svého základního platu.[1] Např. penzijní systém pro poštovní úředníky byl v Rakousko–Uhersku zaveden zákonem z roku 1903.[2] Prvorepublikové Československo převzalo rakousko–uherský sociální systém, v roce 1924 uzákonilo (s platností od roku 1926) starobní a invalidní pojištění dělnictva.[3] Věk odchodu do důchodu byl stanoven na 65 let, přestože byla střední délka života menší.

Po 2. světové válce
Podle zákona č. 99/1948 Sb. o národním pojištění bylo v roce 1948 možno odejít do důchodu již v 60. roce věku, pokud bylo placeno pojištění 20 let. Zákon č. 55/1956 Sb. ponechal národní pojištění jen jako sociální důchod pro potřebné osoby starší 65 let nebo invalidní. V roce 1964 byl zákonem č. 101/1964 Sb. dále oslaben princip zásluhovosti, byl zaveden odlišný věk odchodu do důchodu pro muže a ženy (pro ty dále diferencovaného dle počtu vychovaných dětí), byla zavedena progresivní daň z důchodu a penzijní nadlepšení bylo zrušeno. Zákon č.121/1975 Sb. odstranil některé deformace z roku 1964 a následujících let a zvýšil zásluhovost, která byla posílena zrušením zvláštní daně z důchodu a zvýšením relativních a absolutních maxim důchodů. Reforma z roku 1988 řešila především narůstající rozdíly mezi mzdami a důchody.[4] V roce 1988 činil starobní důchod průměrně 61 % z čisté mzdy.

Po listopadu 1989
Po listopadu 1989 byl předložen Federálnímu shromáždění „Scénář sociální reformy“, který měla přizpůsobit sociální systém zaváděnému tržnímu hospodářství.[4] V roce 1996 klesla sazba důchodového pojištění na 26 % (důchodový účet měl pak záporné saldo). Když se v roce 2004 zvýšila na 28 %, důchodový systém se dostal ze ztrát.[5] Stanovení maximálního vyměřovacího základu v roce 2009 přispělo k opětovnému schodku důchodového systému. Od roku 2010 rostl věk odchodu do důchodu (a potřebná délka pojištění na 30 let) zpět na 65 let (v plánu pro rok 2030). V roce 2011 činil důchod 55 % čisté mzdy a téměř 10 % HDP, což je pod průměrem EU činícím 13 % z HDP.[6] Například v Itálii to bylo 16,1 % z HDP, v Německu přes 12 % z HDP či Irsko jen 7 % z HDP.[7] Starobní důchod se valorizuje (navyšuje) podle mezd, inflace a jiných parametrů,[8] takže se ekonomicky situace důchodců nezhoršuje. V roce 2014 bylo v ČR zavedeno individuální konto pojištěnce (IKP).[9]

Dlouhodobá finanční ztráta a neudržitelnost důchodového systému vede ve společnosti k diskuzím o potřebě důchodové reformy. O tom, že musí být provedena, je mezi ekonomy shoda, chybí však politická vůle. Důchody představují majoritní část státního rozpočtu a státu hrozí prohlubování deficitů a propad do dluhové spirály. S rostoucím časem, bez důchodové reformy, bude nedůvěra mladších generací ve státní průběžný systém stoupat.

Pro jisté profese existují také výsluhy. Pokud jsou vyšší než stanovený důchod, vyplácí se větší částka.[10]

Jiří Bohumil

Odpověděl/a – 8.listopad 11:21

Pochopitelně, pokud se týká ekonomiky , je důchodový systém pouze nákladovou položkou státního rozpočtu, tedy toho, podle Tebe, „hospodářství ČR“. Ale nejen u nás, ale všech vyspělých a moderních států na celém světě. Jde o sociální dávku, kterou poprvé zavedl, již ke konci 19 století, v Rak Uh., kancléř Bismack. Založen je na tom, že produktivní část společnosti přispívá na část již neproduktivní, z důvodů zejména vyššího stáří a zdravotních (které těmto lidem již neumožňují plnohodnotnou a bezproblémovou práci) a postupem stárnutí generací, se tento „náklad“ produktivní společnosti, postupně přesouvá na generace mladší.
Jinak, pokud Tě to z hlediska historie zajímá, tak si počti „v příloze“.
„Užitečnost“ důchodců, kterou zmiňuješ, nespočívá tedy v ekonomickém přínosu, ale spíše v přínosu předávání životních zkušeností a případně i výchovném, pokud tento jejich přínos mladší generace ovšem respektují.
Což je zřejmě, zejména v současné době, bohužel, mladšími generacemi poměrně neuznávaným přínosem, neboť vše se staví pouze na penězích, majetku a materiálních hodnotách.
Většinou ale, jak už je známo i z historie, tento přístup nakonec způsobuje celkový rozklad a degradaci společnosti a mnohdy nakonec i její zánik.
Co se týká spravedlivosti a spravelnosti poskytování důchodů, tak jako u všech dávek, poskytovaných na základě rozhodování a přidělování, i zde je mnoho možností ke zneužití jak ze strany politiků (uplácení voličů), tak ze strany žadatelů (podvody, neoprávněnost). V podstatě jako u všech dávek a dotací.

Historie penzijního – důchodového systému.
Před zavedením penzijních systémů museli lidé ve stáří spoléhat na své úspory nebo na pomoc svých potomků. S rostoucí roli států a zároveň s prodlužováním průměrné délky života získali jistoty v podobě průběžných systémů, kdy pracující generace transferuje část produkce těm, co už nemohou pracovat. Roku 1889 zavedl německý kancléř Otto von Bismarck důchodový systém sociálního pojištění (dnes známý průběžný systém). Starobní důchod se ale ve většině zemí začal zavádět až počátkem 20. století, a to pro státní zaměstnance (tzv. výslužné).

Do roku 1945
Rakousko–Uherský penzijní systém zajišťoval i vdovský a sirotčí důchod, státní zaměstnanci a učitelé platili do penzijního systému 3% svého základního platu.[1] Např. penzijní systém pro poštovní úředníky byl v Rakousko–Uhersku zaveden zákonem z roku 1903.[2] Prvorepublikové Československo převzalo rakousko–uherský sociální systém, v roce 1924 uzákonilo (s platností od roku 1926) starobní a invalidní pojištění dělnictva.[3] Věk odchodu do důchodu byl stanoven na 65 let, přestože byla střední délka života menší.

Po 2. světové válce
Podle zákona č. 99/1948 Sb. o národním pojištění bylo v roce 1948 možno odejít do důchodu již v 60. roce věku, pokud bylo placeno pojištění 20 let. Zákon č. 55/1956 Sb. ponechal národní pojištění jen jako sociální důchod pro potřebné osoby starší 65 let nebo invalidní. V roce 1964 byl zákonem č. 101/1964 Sb. dále oslaben princip zásluhovosti, byl zaveden odlišný věk odchodu do důchodu pro muže a ženy (pro ty dále diferencovaného dle počtu vychovaných dětí), byla zavedena progresivní daň z důchodu a penzijní nadlepšení bylo zrušeno. Zákon č.121/1975 Sb. odstranil některé deformace z roku 1964 a následujících let a zvýšil zásluhovost, která byla posílena zrušením zvláštní daně z důchodu a zvýšením relativních a absolutních maxim důchodů. Reforma z roku 1988 řešila především narůstající rozdíly mezi mzdami a důchody.[4] V roce 1988 činil starobní důchod průměrně 61 % z čisté mzdy.

Po listopadu 1989
Po listopadu 1989 byl předložen Federálnímu shromáždění „Scénář sociální reformy“, který měla přizpůsobit sociální systém zaváděnému tržnímu hospodářství.[4] V roce 1996 klesla sazba důchodového pojištění na 26 % (důchodový účet měl pak záporné saldo). Když se v roce 2004 zvýšila na 28 %, důchodový systém se dostal ze ztrát.[5] Stanovení maximálního vyměřovacího základu v roce 2009 přispělo k opětovnému schodku důchodového systému. Od roku 2010 rostl věk odchodu do důchodu (a potřebná délka pojištění na 30 let) zpět na 65 let (v plánu pro rok 2030). V roce 2011 činil důchod 55 % čisté mzdy a téměř 10 % HDP, což je pod průměrem EU činícím 13 % z HDP.[6] Například v Itálii to bylo 16,1 % z HDP, v Německu přes 12 % z HDP či Irsko jen 7 % z HDP.[7] Starobní důchod se valorizuje (navyšuje) podle mezd, inflace a jiných parametrů,[8] takže se ekonomicky situace důchodců nezhoršuje. V roce 2014 bylo v ČR zavedeno individuální konto pojištěnce (IKP).[9]

Dlouhodobá finanční ztráta a neudržitelnost důchodového systému vede ve společnosti k diskuzím o potřebě důchodové reformy. O tom, že musí být provedena, je mezi ekonomy shoda, chybí však politická vůle. Důchody představují majoritní část státního rozpočtu a státu hrozí prohlubování deficitů a propad do dluhové spirály. S rostoucím časem, bez důchodové reformy, bude nedůvěra mladších generací ve státní průběžný systém stoupat.

Pro jisté profese existují také výsluhy. Pokud jsou vyšší než stanovený důchod, vyplácí se větší částka.[10]