Znáte někoho, kdo nepodlehne chtíči, i když legálně podlehnout může?

Ano, sám sebe. Ocenily to nezávisle na sobě tři mé kamrádky. Jedna pravila, že mě naučí rozepínat podprsenky. Když jsem to pak vyprávěl mámě, divila se, že jsem toho „nevyužil“. Naoko naivně jsem se optal: „… a k čemu??“ :{D>
Další kamarádka se zase svěřila, že zoufale potřebuje „fyzický kontakt“. Nechávala se hladit všude možně včetně nejintimnějších míst a vždy patřičně ocenila, že jsem nervy a chtíč udržel – prý mám nervy ze železa. To koneckonců o sobě vím dávno. Totéž totiž zkoušela i na jiného kamaráda mužského pohlaví; ten se prý neudržel a tím její důvěru zklamal…
Současná nejlepší kamarádka se taky kárala, že je „hrozná pokušitelka“ – zpočátku nevinná přátelská objetí poněkud přerůstala v „předehry“ k čemusi víc; ani jí jsem nepodlehl. Taky to ocenila.
Podle mého skromného názoru to rozhodně zdravé je. Když už nic jiného, zachová se cenné přátelství tak, jak je.

Vše je o vůli, každý by měl vědět, co chce a kam, až může zajít popř. zhodnotit situaci jestli se vyplatí nebo ne, s rozvahou, sebeovládání, atd.