Vzdali by jste se euforie výměnou za absenci trápení? Díky…

Pocit trápení není nic úžasného, ale euforie bych se kvůli jeho absenci nevzdala.

Co by to pak byl za život, když bych neuměla projevit emoce? Štěstí, ani smutek? To by mě nebavilo ani trochu..

A nějaký rozumný kompromis by možný nebyl?
Něco jako převládající slunečno s občasným mráčkem? :)
Ono se to poslouchá krásně: euforie, žádný bolístky… Ale ono právě ty životní pády člověka nejvíc utváří a posilují.
Jsou věci, který bych ze své minulosti nejradši smazala, jak moc byly bolestný… Na druhou stranu: přežila jsem to a jdu dál. A vím, že až mě podobný držkopád potká příště, porazí mě sice zas, ale snad už to nebude mít tak fatální následky.
Možná jsem teda masochista, ale já bych s vámi do toho výměnnýho obchodu nešla :))
Trápení jsou totiž docela fajn.
Pokud jich není přespříliš ;)

Aha – koukám, že jsem nepozorně četla zadání otázky :)
Takže: žádný trápení, ale ani žádná euforie – tak je to myšleno?
Když to shrnu: zbylo by mi jenom pusto, prázdno, fádno..jeden den stejný jako druhý.. a mou jedinou ‚emocí‘ by byl výraz leklé ryby?
Ne, děkuju – ani o toto nestojím.
A trvám na tom, že to už radši i ta trápníčka beru ;)

Ne, náš život by pak byl citově a emočně plochý…

To ne , vznášet se na obláčcích pohody to by asi nikoho nebavilo dlouho, někdy je toho trápení hodně, ale mít jen vidinu růžových dní …díky nechci
život se má žít jaký je ,se všemi strastmi a radostmi

Určitě ne, život by byl uplně jiný. Měl jsem hodně trápení a zřejmě mně ještě nějaká čekají, ale neměnil bych. Myslím, že život by byl uplně prázdný a ztrácel by smysl.

ani za nic, tuto neděli jsem měla siestu u televize a třech filmů, bulela jsem jak malá holka u srdce rvoucích scén musíte a co bych z toho měla, kdybych toto vše vyměnila jen za radost ??

Asi ano, jenže nějak mi uniká vlastně pointa otázky, smysl…