V jakých mezích držet vlastní upřímnost na uzdě?

Při rozhovoru s vedoucím a učitelkou.

V ně+jakých rozumných, ať už mluvíš s kýmkoli.

Ta otázka je poměrně banální a stejně banální je na ní odpověď: v takových mezích, nebo pregnantněji, v takové míře, v jaké Ti záleží na tom, co si ti lidé o Tobě myslí.

Pokud respektuješ hranice osobnosti druhého, například jeho právo určité věci nechtít vědět, tak můžeš být naprosto krutě upřímný, i tak však počítej s tím, že budeš mít méně přátel, za to, ale, budeš mí přátele, ryzí, ne „přátele“ a kamarády.

Všecko je o životních prioritách. Psychologové a sexuologové, stran nevěry, radí, obecně, zatloukat, zatloukat a zatloukat. Blbost!

Pokud máš rádodajku (nebo baba kujebáka), tak ale musíš být hodně „mimo“, abys to nepoznal, no a pokud tohle nepoznáš, tak ale nepoznáš ani to, že je „něco ve vzduchu“. Každý jiný to pozná, a je mnohem lepší, říct to otevřeně a bez obalu.

Pokud to uděláš, tak když pomineme to, že to ta druhá osoba bude muset nějak strávit, tak jsou dvě možnosti: buďto je to pro ní tak nepřekonatelné, že se rozejdete, a narovinu, pokud tuhle ontickou nouzi nepřekoná (protože, svým způsobem, jde o prkotinu: jsme lidi, stane se), tak se ten vztah ale stejně rozpadne, dříve nebo později a dlít v dysfunkčním vztahu nemá immanentní sensus. V opačném případě Ti odpustí, a to váš vztah jenom posílí, protože poznáš, že Tě bere takového, jaký jsi, se všemi lidskými slabostmi, nedokonalostmi a horšími vlastnostmi.

U nekterych lidi je to primo nutnost! Treba rict blbcovi, ze je blbec, nebo psychicky nemocnemu, ze je nemocny, stejne ti neuveri a ty tim nic neziskas, spis ublizis jak sobe, tak jemu.
Anebo se nevyplati rict kamaradce, ze ji jeji pritel podvadi s jinou. Stejne ti to verit nebude a navic se s tebou prestane bavit.
Takze meze je treba stanovit.