Už jste si někdy řekli „bože, to snad už něco takového do smrti neuvidím“ a zůstali jste se spadlou čelistí a paf?

Jo. V mládí jsem si to občas řekl poté, co si dotyčná odložila poslední kousek oblečení.

Chci zmínit dva diametrálně rozdílné prožitky:

• čekal jsem u závor až projede pražský rychlík. Obluda s rachotem projela a já s němým úžasem zíral, že na kolejích leží část lidské nohy s hýbajícími se prsty a po peronu jsou rozhozeny zakrvavené kusy něčího těla. Byl to duševně nemocný člověk, který se položil na koleje.,
• dodnes s manželkou s dojetím vzpomínáme na úchvatný západ Slunce na ostrově Santorini.

Upravil/a: dudu