Uz jste nekdy zavahali,pred svym skutkem?

váhám jen někdy a to, jestli mám pohrozit cikánům co dělají nepořádek a hluk, aby se sklidnili, ale když si pak všimnu celé tlupy na dvoře tak si to kolikrát rozmyslím 🙂
bydlí tu jedna malá cikánka, pak přijede dalších 5–6 dětí plaší kočky, psy potom před nima utíkají, pohazují papírky, výchova žádná..

Ano,raději si vždycky napočítám do deseti,než něco řeknu nebo udělám!I když – někdy na to není čas,takže v rámci obranného mechanismu impulsívně řeknu co si právě myslím!

Vlastně ani ne, jsem dost impulzivní člověk. Řeknu, co si myslím, ale dám prostor i druhému a snažím se o domluvu. Netoužím udupat něčí názor, ale pochopit, co ho k němu vede.
Aby mi z té přemíry asertivity ale někdy úplně nepřeskočilo – protože jsou typy, ze kterých by jeden vyletěl kůže – řeknu si samozřejmě také, že je to mamlas.
Když někdo nechápe a pochopit se ani nesnaží a ještě mi řekne, že jsem se ptala špatně, tak použiji Wericha a řeknu: Já se ptala dobře, jenže blbýho…
🙂

Illines, všeobecně vzato jsem často byla na vážkách, pro co se rozhodnout, než jsem něco udělala. Čím víc jsem o tom uvažovala, tím horší to potom na mne mělo dopad.
Že bych ale někdy uvažovala o tom, že „to někomu nandám“ na téhle úrovni, to ne. Většinou jsem to brala jako výzvu: Když si myslíš, že na to máš, tak se ukaž! Dělala jsem si svou práci a starala se o své věci, nevměšovala jsem se. Když jsem viděla, že je někde třeba mé pomoci, nabídla jsem ji. Nemstila jsem se. Pokaždé se brzy ukázalo, jak to vlastně je opravdu.
Doplňuji:
Illines, odpovídala jsem Ti na obecné úrovni. Vím, že jsi férová a hodně si Tě vážím. Nebrala jsem Tvé dotazy vůbec jako nějaký útok na sebe. To ani v nejmenším.
Kdybych to vzala osobně, tak bych Ti přece neodpovídala. Dobře víš, že nejsem svárlivá a že Ty rozhodně nepatříš k lidem, kterých bych se chtěla nějak dotknout.
Kladeš sugestivní otázky, a to se mi líbí. trochu u nich filozofuju a trochu píšu podle toho, jak to cítím. Osobního v tom nebylo nic. Snad kromě toho, že jsi mi tu pár dnů docela scházela. Jsem ráda, že jsi tady.

Upravil/a: anonym

Jak koukám, dámsky formulovaná otázka a samé dámské reakce.
Takže se pokusím krapet zvrátit tu nevyváženost pohlaví.
Ze zkušeností ženských postupů a motivací, lze zhruba souhlasit se zde uvedenými odpověďmi (s jistou nadsázkou lze generalizovat, že jsou prodchnuty cloumáním emocemi).
Naproti tomu, shrnu-li ze svého mužského okolí, lze to formulovat jaksi ve smyslu, že u chlapů to ani tak není váhání, jako spíše pragmatické a rozumové vyhodnocení situace, zda vůbec reagovat a v jaké míře.
Pokud ano, následuje sofistikovaná replika, kde je více mužské rivality (a musím přiznat, že i ješitnosti), ale na rozdíl od ženské řevnivosti, zase vyšší schopnost následného kompromisu, neřku-li příměří.
Zkrátka reagujeme více racionálně s podtextem – neplýtvat silami na žabomyší pseudospory.
Nebo také v duchu motta, „Rozčilovat se, znamená ničit si zdraví pro blbost jiných“.
(Pokud mne pánové doplní, nedělám si patent na univerzalitu.
V dnešním světě prostoupeném sílící emancipací, se leckdy vyhraněnost mužů a žen, postupně stírá).

Když váhám tak proto že se mi nechce něco udělat co bych měla a tak tu pravou chvíli prošvihnu.
V ostatních případech bych byla ráda kdyby mě někdo držel za kšandy…no budu se to muset naučit. Je dost dobře když člověk neudělá všechno co by také rád aby druzí nedělali.